Vzpomínka na France Kafku

Když vám večer připadá, že jste se neodvolatelně rozhodli zůstat doma, když jste si oblékli župan, po dohodě vybrali program či se hotovili k oné činnosti, po jejímž skončení chodíte spát, když se kapky deště třepí o římsy oken a zůstat doma je samozřejmé, když jste nyní, už po druhé večeři, setrvali u stolu tak dlouho, že odchodem byste nutně vzbudili všeobecný podiv, a také na schodišti je tma a domovní dveře jsou už na noc zamčené, a když teď, přes to, přese všechno v náhlém návalu tísně vstanete, obléknete si kabát a ve strnulém tichu prohlásíte, že musíte odejít, což také po krátkém rozloučení učiníte, a podle toho, jakou vehemencí jste přibouchli dveře od bytu, soudíte, jak velké rozmrzení jste za sebou zanechali, a když se vzpamatujete na ulici, s vědomím, které překvapeno již nečekanou svobodou mutuje ve stav obzvláštní čilosti, když pocítíte, že tímto jediným rozhodnutím jste v sobě soustředili veškerou rozhodnost, když vás zalije vlna úlevy a smíru, a srdce uspokojením buší a vy běžíte dlouhými temnými ulicemi, tvářemi rozrážíte noc, a s větší než obvyklou ležérností shledáváte, že v sobě nemáte ani špetku potřeby uskutečnit a snést sebemenší změny, a když pak skoro tupi nedočkavostí vstupujete v místnost plnou stolů a židlí, když vás polije teplo hřmotu, když srkajíc usedáte  –  potom jste zcela vystoupili ze své ulity, vykročili ze své rodiny, která vratce mizí v prázdnotě, kdežto vy sami se plácáte do stehen, plkáte, a jeden z vás začne nějakou odrhovačku a najednou zpíváte, pak mnohem hlasitěji, rychleji…, prskáte, už jen kýváte pažemi, bušíte do stolu, ryčíte do chumlu v němž vám je dobře a pozvedáte se ke své pravé podobě ve zcela pevném, netřepeném, den ze dne stálenějším obrysu.