Vždy, když se děje něco špatného, nebo se člověk chová, jak by neměl, jak se to nesluší, vždy si říkám: “Oni to jinak neumí.” a “Áňo, klid.”, protože rozčilování škodí zdraví.
Beru to tak, že oni jednají toxicky, ne já, tudíž problém se nachází v nich, ne v mé osobě. Snažím se tedy ovládat, i když se dozvím třeba, co se událo ve škole nespravedlivého, fakt spravedlnosti a rozumu v tom není ani za mák. Například: vyhrožovat učitelce, která nazvala nepořádné (a nesnesitelné) dítě prasopsem (nebo prasetem), nadávat jí, bombardovat ji dlouhými maily, ještě k tomu s chybami, na základě prolhanosti dítěte a jeho potřebě vše zveličovat… Nebo sexuální obtěžování (od autorit) – od kohokoli jiného, to ani další leccosy excesy a nevědomost a zabedněnosti babiček a dalších lidí, kteří vše zveličují, montují se do života jiných lidí, do věcí, se kterými nemají co do činění, a nejen ony, ale každý, kdo se takto chová a přijde mu to v pořádku, toť nechápu asi jako způsob počítání pravděpodobnosti, čili vůbec, však beru ty lidi spíš jako možnost k litování, za jejich špatné chování a hloupé, ne-li dokonce nesmyslné, názory je lituju.
Všichni víme, že doba se mění a lidi s ní. Hlavně na fyzické tresty se nahlíží jinak.
Kdyby teď některý pedagog dal drzému žákovi facku, až by se mu z ripičuny spustil kečup, šel by dost možná k soudu. Rodiče onoho ňuňánka by pedagoga zažalovali. To tak nějak chápu.
Kdyby se tak přihodilo za komunistů, nikdo by neřekl ani péro. Proto babča dokáže říct, že paní učitelce, která i mně liskla záhlavec, byť důvod k tomu chyběl, ujela ruka, že to dala výchovně.
Jenže výchovu by měli obstarat rodiče a učitelka by se měla ovládat. Nebo vám snad přijde normální dávat pohlavky (a na každého řvát)? Zbytečně, až se třásla okna, v době, když už to systém zakazuje.
Feelujete tu absurdnost tvrzení, že jí ujela ruka a že to udělala výchovně? U soudu by jí tyhle kecy nepomohly. Případného…
To “ujela ruka” bychom mohli použít i u situací, kdy kluk dá facku holce. Nebo když člověku sejde ruka na spoušť. Přijde vám tohle tedy jako omluva? Mně rozhodně ne.
Teď jsem zmínila to nejhlavnější. To ostatní s malými -nebo většími- obměnami vypadá stejně a stavím se k tomu tak, jak jsem uvedla na začátku.
Nápad – ★★★★☆
Autorka přináší velmi aktuální a nosnou myšlenku týkající se mezigeneračních rozdílů ve vnímání výchovy a spravedlnosti. Téma toxického chování a fyzických trestů ve školství je skvělým odrazovým můstkem pro zamyšlení či fejeton. Zvolený úhel pohledu, kdy se vypravěčka snaží zachovat klid a spíše litovat ty, kteří jednají špatně, je sympatický a dává textu jasný směr.
Atmosféra – ★★★☆☆
Z textu silně sálá autorčina osobní frustrace a upřímné emoce, což čtenáře snadno vtáhne do jejích myšlenkových pochodů. Cítíme autentické rozhořčení nad nespravedlností, které je místy odlehčeno až sarkastickým tónem. Atmosféra by však byla ještě údernější, kdyby se podařilo lépe usměrnit tok myšlenek, který místy působí až příliš chaoticky a odvádí pozornost od prožívaných emocí.
Provedení – ★★☆☆☆
Text má podobu velmi neformálního, až deníkového záznamu, což podtrhuje použití slangu a neotřelých výrazů. Největší slabinou je ale stavba vět; zejména druhý odstavec je jeden obrovský, nepřehledný propletenec myšlenek, který výrazně ztěžuje čtení. Doporučuji věty zkrátit, rozdělit je na menší celky a dát si pozor na drobná klopýtnutí, aby text získal lepší tempo a plynulost.
Celkové hodnocení:
Jde o velmi upřímný a tematicky zajímavý text, který má velký potenciál stát se skvělým fejetonem nebo úvahou. Autorka se nebojí otevírat kontroverzní témata a má jasný, vyhraněný názor, což je pro psaní tohoto typu obrovské plus. Pokud zapracuje na přehlednosti vět a trochu zkrotí svůj divoký proud myšlenek, budou její texty nejen úderné, ale i velmi čtivé. Jen tak dál, psaní s takovýmto zápalem má rozhodně smysl!