Chodím do práce, kde mi spousta lidí, nebo spíš lidé z vedení, ať už na dílně, tak na firmě, říkali, že jsem pracovitá, že jsou se mnou spokojeni, prostě mě chválili, ale mysleli si, a realita byla někde docela jinde. Když jsem byla v jiné, radši nejmenované firmě, tak tam jsem pracovala u jednoho pána, který mi přišel v pohodě, fajn, jenže jsem zjistila také, že realita je jiná, než to, čím mě, a šéfovou na dílně krmil.
Chválil mě, ale potom se se mnou rozloučil. V podstatě mě vyhodil. To jsem brala, a beru doteď, jako zradu. Protože mi v podstatě lhal. Prý mě chtěl povzbudit… Tohle asi nikdy nepochopím, nebo aspoň to, jak jsem se tu informaci dozvěděla.
Z dílny mě chtěli vyhodit, proto, že se jim prý nevyplatím, nebo co. Ale byla jsem tam na administrativu, prý se ta dílna sotva drží nad vodou, za což já nemůžu, ale oni to hodili na mě. Prý budu dělat za méně peněz, to je prý velký ústupek.
Doma mě za to kvalitně seřvali, skoro až zhejtili, ten jeden šéf na mě začal nadávat, a potom, když jsem se trochu vzpamatovala z té prvotní rány, a když se to tak trochu zacelovalo, tak šéfová, jaká to krysa, řekla, že to, že mě takhle chtěli vyhodit, bylo nespravedlivý.
Tímto vlastně otevřela tu ránu, kterou mi uštědřili. Pro mě to byla fakt ledová sprcha, navíc jsem se to dozvěděla dost necitlivě.
Tohle asi nikdy nepochopím, nejen to, že se to stalo, ale hlavně ten způsob, jakým to udělali.
Reálně, až se těchto lidí zbavím, uleví se mi. Nevím, jestli, aspoň jeden člověk, tam se mnou neměl fakt problém jakožto s člověkem.
Kdo ví. Každopádně, zjistila jsem, že jim asi nemůžu tak úplně věřit, protože jsem zjistila, že oni se mnou nehrají úplně na férovku.
No nic, pardon za to slovo, ale jsou to parchanti. Hanebný parchanti.
Fuck you. Motherfucker.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★☆☆
Téma nespravedlnosti na pracovišti a falešného chování nadřízených je velmi ze života a čtenáři se s ním snadno ztotožní. Jako základ pro psychologickou povídku nebo osobní esej má tento motiv velký potenciál, protože zrada bolí každého z nás. Pro příště by bylo skvělé zkusit tento osobní prožitek přetavit do ucelenějšího příběhu s jasným začátkem a koncem, čímž by nápad získal na literární síle.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu přímo čiší autentická frustrace, zklamání a pocit bezmoci, což čtenáře okamžitě vtáhne do tvého emocionálního rozpoložení. Podařilo se ti skvěle zachytit ten mrazivý pocit ‘ledové sprchy’ a následného rozčarování z lidské přetvářky. Emoce jsou tvou silnou stránkou, jen zkus v budoucnu nechat čtenáře tu křivdu více prožít skrze konkrétní situace a dialogy, než ji jen suše konstatovat.
Provedení – ★★☆☆☆
Text působí spíše jako spontánní deníkový záznam nebo proud myšlenek, což trochu brzdí jeho plynulost a celkovou čtivost. Často se opakují stejná slova (např. ‘zjistila jsem’, ‘v podstatě’) a některá souvětí jsou zbytečně dlouhá a zamotaná. Drobné prohřešky proti interpunkci a pravopisu vůbec nevadí, důležitější je zkusit text po napsání nechat uležet a následně ho proškrtat, aby byl údernější. Máš v sobě pisatelskou jiskru, jen je potřeba formu trochu obrousit!
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi upřímnou a syrovou zpověď, která ukazuje, že se nebojíš jít s kůží na trh a psát o těžkých emocích. Ačkoliv má text zatím spíše formu osobního výlevu než strukturované literární povídky, tvá schopnost přenést na papír skutečné pocity je velkým příslibem do budoucna. Určitě v psaní pokračuj, zkus své zážitky přetvářet do promyšlených příběhů a uvidíš, jak rychle se tvůj styl posune kupředu!