Chodím do práce, kde mi spousta lidí, nebo spíš lidé z vedení, ať už na dílně, tak na firmě, říkali, že jsem pracovitá, že jsou se mnou spokojeni, prostě mě chválili, ale mysleli si, a realita byla někde docela jinde. Když jsem byla v jiné, radši nejmenované firmě, tak tam jsem pracovala u jednoho pána, který mi přišel v pohodě, fajn, jenže jsem zjistila také, že realita je jiná, než to, čím mě, a šéfovou na dílně krmil.
Chválil mě, ale potom se se mnou rozloučil. V podstatě mě vyhodil. To jsem brala, a beru doteď, jako zradu. Protože mi v podstatě lhal. Prý mě chtěl povzbudit… Tohle asi nikdy nepochopím, nebo aspoň to, jak jsem se tu informaci dozvěděla.
Z dílny mě chtěli vyhodit, proto, že se jim prý nevyplatím, nebo co. Ale byla jsem tam na administrativu, prý se ta dílna sotva drží nad vodou, za což já nemůžu, ale oni to hodili na mě. Prý budu dělat za méně peněz, to je prý velký ústupek.
Doma mě za to kvalitně seřvali, skoro až zhejtili, ten jeden šéf na mě začal nadávat, a potom, když jsem se trochu vzpamatovala z té prvotní rány, a když se to tak trochu zacelovalo, tak šéfová, jaká to krysa, řekla, že to, že mě takhle chtěli vyhodit, bylo nespravedlivý.
Tímto vlastně otevřela tu ránu, kterou mi uštědřili. Pro mě to byla fakt ledová sprcha, navíc jsem se to dozvěděla dost necitlivě.
Tohle asi nikdy nepochopím, nejen to, že se to stalo, ale hlavně ten způsob, jakým to udělali.
Reálně, až se těchto lidí zbavím, uleví se mi. Nevím, jestli, aspoň jeden člověk, tam se mnou neměl fakt problém jakožto s člověkem.
Kdo ví. Každopádně, zjistila jsem, že jim asi nemůžu tak úplně věřit, protože jsem zjistila, že oni se mnou nehrají úplně na férovku.
No nic, pardon za to slovo, ale jsou to parchanti. Hanebný parchanti.
Fuck you. Motherfucker.
Hlasité předčítání