Ke každému z nás se pojí nějaká minulost a nějaké vlastnosti. Jak říkaly babičky: „Někdo je malej, někdo velkej, tlustej, tenkej, hezkej, míň hezkej, hodnej, míň hodnej…“ Stejné pravidlo platí u aut, že existují na světě hezký a míň hezký automobily. No a pak si to tady na tom světě už dvacet pět let chilluju já. Introvertka s okulárama tlustýma jako optická čočka. Údajně s křivýma a plochýma nohama, dřívější srdeční arytmií, vypadající mladší, tak na patnáct, a čekající na opravdovej vztah plný lásky a na velké štěstí. Že se určitě aspoň někdy prosadím na tu naši malou scénu, aspoň literárně. Vždycky jsem si psala, už odmala, a navíc mě to uklidňuje a dopomáhá mi to k větší psychické pohodě. Pro mě se stalo zaručeným receptem na bolavé srdce psaní, jen tak, pro sebe, zatím do šuplíku, a taky poslech hudby. Hezky sluchátka a hodit se do takové té pohody, kdy nic neřešíte, jen si poklidně datlujete na kompu a nic vás netrápí. Taky jsem si tohle zadala jako činnost na denním pořádku, protože jsem zažila několik hodně věcí, o kterých nechci mluvit, a radši se z nich vypíšu. Dám to na papír nebo na nějaký portál a tam to zůstane. Je to stoprocentně účinnější, než se stále utápět ve sračkách. S prominutím.
A teď konečně k tomu, aby se název tohoto příběhu fakt stal výstižným. Například, když jsem si měla hrát s ostatními dětmi, jako třeba ve školce, nebo někde venku, na hřišti nebo u babičky, tak jsem se do toho nikdy nijak zvlášť nehrnula. Ve školce si prý ostatní děti hrály pohromadě a já jsem údajně seděla někde v koutku s hračkami. Taky když jsme třeba ve škole měli pracovat v týmu, s lidmi, které navíc neznáme, nebo když jsem měla někam něco odnést, nebo tak, a byli u toho cizí lidi, nebo aspoň trochu cizí, a to nešlo o podrobnosti.
Jen tímto chci říct pravou podstatu slova Introvert. A to tak, že to shrnu. Jednoduše: mezi (cizími) lidmi jsem se vždycky cítila nesvá. Teď už se to zmírnilo.
Příště se o tomto tématu dozvíte více. Pa.
Hlasité předčítání
