Dům na hraně pekla

Lásko,

odpusť, musel jsem naléhavě odjet. Vydal jsem se hledat jednoho starého přítele, Albrechta. Pamatuješ na něj? Už jsem ti o něm povídal. Napsal tu knížku, Dům na hraně pekla. Daroval jsem ti ji k Dušičkám. Už jsi ji četla? Vím, že na horrory příliš nejsi, ale tohle je srdcová záležitost. Moc to pro mě znamená.

S Albrechtem se známe z jednoho našeho klubu. S přáteli ho založil už před mnoha léty. Já se k nim nachomýtl asi předloni na podzim, docela náhodou, při jedné lesní toulce. Tehdy to byl obzvláště namáhavý den. Myslím, že jsem po neúspěšném lovu zabloudil na cestě domů, byla noc, hutně pršelo a podivuhodný vichr kymácel stromy, jako by byly z gumy. V okamžiku největšího zoufalství jsem narazil na srub – zabušil jsem na těžké dubové dveře a byl to právě Albrecht, kdo mi tehdy otevřel a zachránil před prochladnutím. Ve svém klubu mě přivítali s otevřenou náručí a s Albrechtem jsme se dali rovnou do řeči. Milý chlapík, občas popletený, lehce depresivní, ale to už většina literátů bývá. Ostatní členové už byli více odtažití, ale po pár skleníčkách brandy a zasvěcujícím rituálu mě nakonec přeci jen přijali mezi sebe.

S klubem od té doby udržuji pouze formální vztahy, Albrecht se mi ale stal více než dobrým přítelem. Nikdy před tím jsem nepotkal nikoho s takovým zápalem pro literaturu, i když musím přiznat, že jeho „fantasmagorie“, jak rád vlastí povídky nazývá, mají spousty much. Často jsme spolu chodívali do lesů, leckdy i dlouho po setmění, a nakonec jsme vždy zakotvili v nějaké útulné hospůdce ve městě. Albrecht si vždycky vyslechl moje trápení a poslouchat jeho vypravování a rady pro mě byla čirá radost. Takhle jsme si nad pivem dokázali povídat až do rozbřesku.

Byly to krásné časy. Moc rád na ně vzpomínám.

A asi před půl rokem se po Albrechtovi najednou slehla zem. Zmizel téměř ze dne na den, docela beze stopy, aniž by komukoli cokoli řekl. Začal jsem mít přirozeně starost. Pátral jsem po něm dokonce i v jeho bytě, leč marně. Zdálo se, že si sbalil věci a zkrátka odjel.

Už delší dobu mluvil o tom, že jej opouští múza. Že ztrácí inspiraci pro psaní a všechna jeho díla opakují pořád dokola jeden a ten stejný, nenáruživý motiv.

„Je to tady tím místem, “ povídal mi, „zatracený maloměsto! Nic se tu nemění. I ty lesy už znám jako vlastní boty.“