Povídka

Deník (III)
Četba díla zabere cca 6 min.

předchozí část zde

Paní Müllerová mě přivítala v slzách. Vypadala hrozně, jak se asi dá očekávat od člověka na takovém místě v takové situaci. Byla to malá, asi 150 centimetrová žena s černými rozcuchanými vlasy svázanými do jednoduchého drdolu. Mělo jí být devětatřicet let, jako je dnes mně, ale smutek svraštil její tvář a zohýbal celé tělo. Ve vytahaném špinavém oblečení plandajícím na její pokřivené vyzáblé postavě vypadala tak na šedesát, ne-li více.

Jakmile otevřela dveře, hned se mi vrhla do náruče a vzlykavě začala blekotat slova díků, kterým přes ten proud slz a nářků nebylo téměř rozumět. Na hrudníku mi slzami skrz na skrz promočila košili.

Když se trochu uklidnila, urovnala mi kabát a posunkem ruky mě pozvala dál.

„D-dáte si čaj?“ zakoktala otírajíc si stále vlhké, červené oči.

„Děkuji, raději kávu… pokud máte.“

Nevěděl jsem, jak začít. Neměl jsem u sebe tehdy diktafon ani blok na poznámky. Vůbec jsem ten den nečekal, že tady skončím.

Posadil jsem se ke stolečku do malé kuchyňky. Paní Müllerová postavila konvici s vodou na stará krbová kamna. Kromě stolku a dvou židlí tam byla už jen asi metrová kuchyňská linka se dřezem plným špinavého nádobí a jedna otlučená skříňka. Z kamen se začal lehce valit dým a tak pootevřela okno. Za oknem se vznášel černý, dusivý smog z komínů nad Starým Ghettem.

„Mohu se zeptat, je manžel doma?“

Paní Müllerová opět lehce zavzlykala, její hlas byl ale tentokrát chladný: „Z-zemřel… ještě, než jsme se nastěhovaly. Byl to infarkt… Živil rodinu, proto jsme musely do levnějšího.“

Jediný důvod, proč většina lidí kdy žilo, a dodnes stále ještě žije ve Starém Ghettu či v jeho blízkosti, jsou právě extrémně nízké nájmy.

„To je mi líto…“

„Nemusí. Nebyl to dobrý člověk.“ Její hlas zněl neuvěřitelně vzdáleně a stařecky, jako kolísavé hřmění vlaku projíždějícího za horizontem.

„Ubližoval Vaší dceři?“

„Ubližoval nám… nám oběma.“

S tou větou se mě chopil lehký vzrušující, ale i nervózní pocit, že se dostávám něčemu na stopu.

„Nemáte něco na psaní?“ vyhrkl jsem ze sebe poněkud nedočkavě.

Paní Müllerová se s prázdným pohledem a beze slova odšourala kamsi do vedlejšího pokoje. Zavřela za sebou. Kuchyni v tu ránu opanovalo nepříjemné ticho prorážené jen ostrým praskáním dřeva v kamnech a téměř nepostřehnutelným nářkem přicházejícím odkudsi z Ghetta za oknem, který ozvěnou připomínal volání potáplice.

Za zády mi zakřepčily dveře – Paní Müllerová se vrátila z pokoje a podala mi překvapivě úhledný kožený notes, přesně ten, do kterého teď právě píšu.

„Můžete si ho nechat,“ řekla skoro až uraženě, „patřil muži. Je prázdný. Chtěl si tam psát básničky, ale to opilecký hovado se k tomu samozřejmě nikdy nedostalo.“ Ta ostrá slova jako by ani nepatřila jejím ústům.

„A… propisku byste neměla? Omlouvám se, upřímně jsem dneska…“ ale to už zase odcházela kamsi do vedlejší místnosti.

Nářek za okny nabral síly, podobající se teď přirdoušené meluzíně. Spolu s ním, jako předzvěst blížící se vichřice, sílil i vítr.

Dveře opět zakřepčili a paní Müllerová mi podala krátkou, ohryzanou tužku s téměř plochým koncem.

„Děkuji mnohokrát… Takže… říkala jste, že Váš manžel dostal infarkt. Můžete mi popsat, za jakých okolností…“

„Chcete vidět ten deník?“ přerušila mě a ze šuplíku pod linkou vytáhla bledě modrý sešit převázaný černou stuhou. Na sešitu stálo: Natálie MüllerováNEOTVÍRAT!

„Ale… ovšem, pro to jsem přece tady. Ale… potřebuji vědět, proč si vlastně myslíte, že Vaše dcera…“

A paní Müllerová opět propukla v nezastavitelný pláč prolínající se se sotva srozumitelným blekotáním: „Tak si ho p-prostě vezměte! Všechno je to tam… všechno je t-to tam napsaný!“ a vrazila mi deník do rukou. Pak se mi zhroutila u nohou opírajíc se mi o kolena ve skoro až modlitebním gestu: „Prosím Vás! Nezlobte se. Já… já to prostě NEDOKÁŽU říct nahlas…“

A konvice s vodou se konečně nezřízeně rozječela.

Paní Müllerová se neohrabaně sebrala ze země a rozpačitě třesoucí se rukou dala dvě lžičky instantní kávy do špinavého hrnku, který vytáhla přímo ze dřezu. Zalila kávu vroucí vodou a položila ji na stůl přede mě. Pak dodala:

„Dejte si na čas. Musím si na chvilku lehnout a trochu se uklidnit. Omlouvám se…“ a odešla zpátky do svého pokoje.

Neměl jsem moc na výběr. Nebylo kam spěchat. Jelikož jsem napracoval spoustu přesčasů, obvykle se nikdo nezlobil, když jsem nějaký den dorazil do kanceláře později, či vůbec (leccos to vypovídalo o důležitosti mého povolání). Mé ruce svíraly dívčin deník.

Chvilku jsem zaváhal a pak jej otevřel, nevědomky jsem si při tom automaticky usrkl trošky kávy z toho zapraseného hrnku (nechutnala dobře). Zběžně jsem ho prolistoval a překvapilo mě, jak je krátký. Popsaných bylo sotva pět stran – Začala ho pár dnů po té, co se nastěhovaly – Pár dnů před tím, než zemřela.

Pustil jsem se do čtení. Vítr venku zatím nabral takové síly, že dunivě zabouchl pootevřené okno přede mnou.

pokračování zde

☆ Nehodnoceno ☆

O autorovi

martin novák

čas od času
si člověk řekne "?"
čas od času
o tom i napíše...

www.casodcasu.cz

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:

Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

  …neobviňuj mou přirozenost za to, že mě odlišila od ostatních… Epiktétos, Rozpravy ...
Podívala jsem se taky na Hotche, protože mi došlo, že Reid se na Hotche podíval, že ví, o koho jde...
Všichni koukají na video nahrávku, kterou natočil student:   Gideon nás přiměl se dívat na...
Zvonek nad dveřmi Prodávám zrcadla. Ani si už nepamatuju, jak jsem k téhle práci přišel. Děl...
1. Pro pobavení obra? Nemohla jsem si hned vzpomenout, co se stalo pak, když jsem spadla ze stromu d...
Mirda vypráví svůj děsivý sen- Úplňkový horor: Sen, který se nechce zapomenout... Když jsem...
Lord Petr byl velmi rozrušen. Nervózně pobíhal ložnicí a při své obhajobě neustále rozpažoval:...
předchozí část zde   III. Hostimil Čajovna Hostimil ležela v zapadlé zatuchlé křivolak...
předchozí část zde … Myslím, že tehdy jsem také začal mít problémy se spaním. Druhý den r...
Něco se změnilo... Další příběhy z Temnoviště: Zdálo se, že u obra v temném hradě se s...
Další příběhy ze snů Nerozluční? Když pro mě obr Ínemak znovu přišel a odnesl mě do s...
předchozí část zde … O půlnoci téhož dne jsem se ocitl na městském hřbitově kousek na záp...
Dovoluji si nabídnout malou ochutnávku z knihy povídek "Alláhovy děti", za chybky se omlou...
I. Dobré ráno Když se Jiří ráno probudil z nepokojných snů, z hrůzou si uvědomil, že je mrtv...
V panelu betonovejch svatyní postmoderní společnosti jsou zakletý duchové. Vím to od tý doby, co ...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Útěk do neznáma a co tomu předcházelo Sny který se mi zdály od té doby, co v nich byl Bojka byl...
RICHARD SLESSMAN   Z pohledu Jane:   Nakonec jsem zůstala s Hotchem v naší provizorn...
Lord Petr byl velmi rozrušen. Nervózně pobíhal ložnicí a při své obhajobě neustále rozpažoval:...
Za okny kavárny se na špinavý chodník snášela lehká popelavá sprška. Ticho. Venku se v chladné ...
1. Velkolepá paní Karmína v Temnovišti Obr mě přivedl do Temnoviště, když už byla ohni...
Ve výtahu:   Jeden student se dvěma studentkami čekal na výtah. Ten student zrovna měl hovor,...
1. Pro pobavení obra? Nemohla jsem si hned vzpomenout, co se stalo pak, když jsem spadla ze stromu d...
Podívala jsem se taky na Hotche, protože mi došlo, že Reid se na Hotche podíval, že ví, o koho jde...
předchozí část zde   VII. Vylučovat Pokoj potemněl. Skřek a nářky utichli. Utichl i sm...
předchozí část zde Natálie Müllerová NEOTVÍRAT! 7. ledna 2001 Už jsou to tři dny, co js...
Divný sen o vodě Byla jsem zpátky u jezera,u kterého jsem se minule rozloučila z Bojkou, venku u...
Když se schyluje k nejhoršímu, probouzím lidi z jejich snů. Jsou nás miliardy. Každý z nás má z...
  …neobviňuj mou přirozenost za to, že mě odlišila od ostatních… Epiktétos, Rozpravy ...
Nikův pláč Další příběhy přátel z domu prokletých duší a co tentokrát prozradí stín s mi...
Tohle nebylo ráno jako každé jiné. Sluneční paprsky pronikající skrze mezírky ve svěšených ž...
0