…
Paní Müllerová mě přivítala v slzách. Vypadala hrozně, jak se asi dá očekávat od člověka na takovém místě v takové situaci. Byla to malá, asi 150 centimetrová žena s černými rozcuchanými vlasy svázanými do jednoduchého drdolu. Mělo jí být devětatřicet let, jako je dnes mně, ale smutek svraštil její tvář a zohýbal celé tělo. Ve vytahaném špinavém oblečení plandajícím na její pokřivené vyzáblé postavě vypadala tak na šedesát, ne-li více.
Jakmile otevřela dveře, hned se mi vrhla do náruče a vzlykavě začala blekotat slova díků, kterým přes ten proud slz a nářků nebylo téměř rozumět. Na hrudníku mi slzami skrz na skrz promočila košili.
Když se trochu uklidnila, urovnala mi kabát a posunkem ruky mě pozvala dál.
„D-dáte si čaj?“ zakoktala otírajíc si stále vlhké, červené oči.
„Děkuji, raději kávu… pokud máte.“
Nevěděl jsem, jak začít. Neměl jsem u sebe tehdy diktafon ani blok na poznámky. Vůbec jsem ten den nečekal, že tady skončím.
Posadil jsem se ke stolečku do malé kuchyňky. Paní Müllerová postavila konvici s vodou na stará krbová kamna. Kromě stolku a dvou židlí tam byla už jen asi metrová kuchyňská linka se dřezem plným špinavého nádobí a jedna otlučená skříňka. Z kamen se začal lehce valit dým a tak pootevřela okno. Za oknem se vznášel černý, dusivý smog z komínů nad Starým Ghettem.
„Mohu se zeptat, je manžel doma?“
Paní Müllerová opět lehce zavzlykala, její hlas byl ale tentokrát chladný: „Z-zemřel… ještě, než jsme se nastěhovaly. Byl to infarkt… Živil rodinu, proto jsme musely do levnějšího.“
Jediný důvod, proč většina lidí kdy žilo, a dodnes stále ještě žije ve Starém Ghettu či v jeho blízkosti, jsou právě extrémně nízké nájmy.
„To je mi líto…“
„Nemusí. Nebyl to dobrý člověk.“ Její hlas zněl neuvěřitelně vzdáleně a stařecky, jako kolísavé hřmění vlaku projíždějícího za horizontem.
„Ubližoval Vaší dceři?“
„Ubližoval nám… nám oběma.“
S tou větou se mě chopil lehký vzrušující, ale i nervózní pocit, že se dostávám něčemu na stopu.
„Nemáte něco na psaní?“ vyhrkl jsem ze sebe poněkud nedočkavě.
Paní Müllerová se s prázdným pohledem a beze slova odšourala kamsi do vedlejšího pokoje. Zavřela za sebou. Kuchyni v tu ránu opanovalo nepříjemné ticho prorážené jen ostrým praskáním dřeva v kamnech a téměř nepostřehnutelným nářkem přicházejícím odkudsi z Ghetta za oknem, který ozvěnou připomínal volání potáplice.
Za zády mi zakřepčily dveře – Paní Müllerová se vrátila z pokoje a podala mi překvapivě úhledný kožený notes, přesně ten, do kterého teď právě píšu.
„Můžete si ho nechat,“ řekla skoro až uraženě, „patřil muži. Je prázdný. Chtěl si tam psát básničky, ale to opilecký hovado se k tomu samozřejmě nikdy nedostalo.“ Ta ostrá slova jako by ani nepatřila jejím ústům.
„A… propisku byste neměla? Omlouvám se, upřímně jsem dneska…“ ale to už zase odcházela kamsi do vedlejší místnosti.
Nářek za okny nabral síly, podobající se teď přirdoušené meluzíně. Spolu s ním, jako předzvěst blížící se vichřice, sílil i vítr.
Dveře opět zakřepčili a paní Müllerová mi podala krátkou, ohryzanou tužku s téměř plochým koncem.
„Děkuji mnohokrát… Takže… říkala jste, že Váš manžel dostal infarkt. Můžete mi popsat, za jakých okolností…“
„Chcete vidět ten deník?“ přerušila mě a ze šuplíku pod linkou vytáhla bledě modrý sešit převázaný černou stuhou. Na sešitu stálo: Natálie Müllerová – NEOTVÍRAT!“
„Ale… ovšem, pro to jsem přece tady. Ale… potřebuji vědět, proč si vlastně myslíte, že Vaše dcera…“
A paní Müllerová opět propukla v nezastavitelný pláč prolínající se se sotva srozumitelným blekotáním: „Tak si ho p-prostě vezměte! Všechno je to tam… všechno je t-to tam napsaný!“ a vrazila mi deník do rukou. Pak se mi zhroutila u nohou opírajíc se mi o kolena ve skoro až modlitebním gestu: „Prosím Vás! Nezlobte se. Já… já to prostě NEDOKÁŽU říct nahlas…“
A konvice s vodou se konečně nezřízeně rozječela.
Paní Müllerová se neohrabaně sebrala ze země a rozpačitě třesoucí se rukou dala dvě lžičky instantní kávy do špinavého hrnku, který vytáhla přímo ze dřezu. Zalila kávu vroucí vodou a položila ji na stůl přede mě. Pak dodala:
„Dejte si na čas. Musím si na chvilku lehnout a trochu se uklidnit. Omlouvám se…“ a odešla zpátky do svého pokoje.
Neměl jsem moc na výběr. Nebylo kam spěchat. Jelikož jsem napracoval spoustu přesčasů, obvykle se nikdo nezlobil, když jsem nějaký den dorazil do kanceláře později, či vůbec (leccos to vypovídalo o důležitosti mého povolání). Mé ruce svíraly dívčin deník.
Chvilku jsem zaváhal a pak jej otevřel, nevědomky jsem si při tom automaticky usrkl trošky kávy z toho zapraseného hrnku (nechutnala dobře). Zběžně jsem ho prolistoval a překvapilo mě, jak je krátký. Popsaných bylo sotva pět stran – Začala ho pár dnů po té, co se nastěhovaly – Pár dnů před tím, než zemřela.
Pustil jsem se do čtení. Vítr venku zatím nabral takové síly, že dunivě zabouchl pootevřené okno přede mnou.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Klasický noirový motiv vyšetřovatele a zlomené ženy skrývající temné tajemství funguje v tomto podání velmi dobře. Ačkoliv zápletka s deníkem mrtvé dcery a násilnickým manželem není vyloženě novátorská, je podána natolik poutavě, že čtenáře okamžitě zajímá, co se v sešitu skrývá. Je to skvělý a nosný odrazový můstek pro další rozvoj příběhu.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je jednoznačně nejsilnější stránkou textu, ze které až mrazí v zádech. Popisy špinavé kuchyně, dusivého smogu za oknem a kvílejícího větru skvěle dokreslují bezvýchodnost situace a hluboký žal paní Müllerové. Zvukové vjemy, jako je ječící konvice nebo praskání dřeva, navíc perfektně budují napětí a vtahují čtenáře přímo do scény.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má plynulé tempo a dialogy působí přirozeně, čímž nenásilně posouvají děj kupředu. Objevuje se zde jen několik drobných pravopisných chyb, například shoda přísudku s podmětem (‘dveře zakřepčili’ místo ‘zakřepčily’) nebo psaní spřežek (‘po té’, ‘před tím’), ale ty díky silnému obsahu a dobré stylistice snadno odpustím. Slovní zásoba je bohatá a autor umí velmi zručně pracovat s detaily, což textu dodává na plasticitě.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi slibnou a poutavou ukázku, která prokazuje autorův velký cit pro budování napětí a temné, tísnivé nálady. Příběh má jasný směr a díky skvěle zvládnutému popisu prostředí si snadno udrží čtenářovu pozornost od první do poslední věty. Pokud si autor do budoucna pohlídá drobné gramatické prohřešky, má toto dílo obrovský potenciál stát se strhujícím thrillerem.