Povídka

Deník (III)

předchozí část zde

Paní Müllerová mě přivítala v slzách. Vypadala hrozně, jak se asi dá očekávat od člověka na takovém místě v takové situaci. Byla to malá, asi 150 centimetrová žena s černými rozcuchanými vlasy svázanými do jednoduchého drdolu. Mělo jí být devětatřicet let, jako je dnes mně, ale smutek svraštil její tvář a zohýbal celé tělo. Ve vytahaném špinavém oblečení plandajícím na její pokřivené vyzáblé postavě vypadala tak na šedesát, ne-li více.

Jakmile otevřela dveře, hned se mi vrhla do náruče a vzlykavě začala blekotat slova díků, kterým přes ten proud slz a nářků nebylo téměř rozumět. Na hrudníku mi slzami skrz na skrz promočila košili.

Když se trochu uklidnila, urovnala mi kabát a posunkem ruky mě pozvala dál.

„D-dáte si čaj?“ zakoktala otírajíc si stále vlhké, červené oči.

„Děkuji, raději kávu… pokud máte.“

Nevěděl jsem, jak začít. Neměl jsem u sebe tehdy diktafon ani blok na poznámky. Vůbec jsem ten den nečekal, že tady skončím.

Posadil jsem se ke stolečku do malé kuchyňky. Paní Müllerová postavila konvici s vodou na stará krbová kamna. Kromě stolku a dvou židlí tam byla už jen asi metrová kuchyňská linka se dřezem plným špinavého nádobí a jedna otlučená skříňka. Z kamen se začal lehce valit dým a tak pootevřela okno. Za oknem se vznášel černý, dusivý smog z komínů nad Starým Ghettem.

„Mohu se zeptat, je manžel doma?“

Paní Müllerová opět lehce zavzlykala, její hlas byl ale tentokrát chladný: „Z-zemřel… ještě, než jsme se nastěhovaly. Byl to infarkt… Živil rodinu, proto jsme musely do levnějšího.“

Jediný důvod, proč většina lidí kdy žilo, a dodnes stále ještě žije ve Starém Ghettu či v jeho blízkosti, jsou právě extrémně nízké nájmy.

„To je mi líto…“

„Nemusí. Nebyl to dobrý člověk.“ Její hlas zněl neuvěřitelně vzdáleně a stařecky, jako kolísavé hřmění vlaku projíždějícího za horizontem.

„Ubližoval Vaší dceři?“

„Ubližoval nám… nám oběma.“

S tou větou se mě chopil lehký vzrušující, ale i nervózní pocit, že se dostávám něčemu na stopu.

„Nemáte něco na psaní?“ vyhrkl jsem ze sebe poněkud nedočkavě.

Paní Müllerová se s prázdným pohledem a beze slova odšourala kamsi do vedlejšího pokoje. Zavřela za sebou. Kuchyni v tu ránu opanovalo nepříjemné ticho prorážené jen ostrým praskáním dřeva v kamnech a téměř nepostřehnutelným nářkem přicházejícím odkudsi z Ghetta za oknem, který ozvěnou připomínal volání potáplice.

Za zády mi zakřepčily dveře – Paní Müllerová se vrátila z pokoje a podala mi překvapivě úhledný kožený notes, přesně ten, do kterého teď právě píšu.

„Můžete si ho nechat,“ řekla skoro až uraženě, „patřil muži. Je prázdný. Chtěl si tam psát básničky, ale to opilecký hovado se k tomu samozřejmě nikdy nedostalo.“ Ta ostrá slova jako by ani nepatřila jejím ústům.

„A… propisku byste neměla? Omlouvám se, upřímně jsem dneska…“ ale to už zase odcházela kamsi do vedlejší místnosti.

Nářek za okny nabral síly, podobající se teď přirdoušené meluzíně. Spolu s ním, jako předzvěst blížící se vichřice, sílil i vítr.

Dveře opět zakřepčili a paní Müllerová mi podala krátkou, ohryzanou tužku s téměř plochým koncem.

„Děkuji mnohokrát… Takže… říkala jste, že Váš manžel dostal infarkt. Můžete mi popsat, za jakých okolností…“

„Chcete vidět ten deník?“ přerušila mě a ze šuplíku pod linkou vytáhla bledě modrý sešit převázaný černou stuhou. Na sešitu stálo: Natálie MüllerováNEOTVÍRAT!

„Ale… ovšem, pro to jsem přece tady. Ale… potřebuji vědět, proč si vlastně myslíte, že Vaše dcera…“

A paní Müllerová opět propukla v nezastavitelný pláč prolínající se se sotva srozumitelným blekotáním: „Tak si ho p-prostě vezměte! Všechno je to tam… všechno je t-to tam napsaný!“ a vrazila mi deník do rukou. Pak se mi zhroutila u nohou opírajíc se mi o kolena ve skoro až modlitebním gestu: „Prosím Vás! Nezlobte se. Já… já to prostě NEDOKÁŽU říct nahlas…“

A konvice s vodou se konečně nezřízeně rozječela.

Paní Müllerová se neohrabaně sebrala ze země a rozpačitě třesoucí se rukou dala dvě lžičky instantní kávy do špinavého hrnku, který vytáhla přímo ze dřezu. Zalila kávu vroucí vodou a položila ji na stůl přede mě. Pak dodala:

„Dejte si na čas. Musím si na chvilku lehnout a trochu se uklidnit. Omlouvám se…“ a odešla zpátky do svého pokoje.

Neměl jsem moc na výběr. Nebylo kam spěchat. Jelikož jsem napracoval spoustu přesčasů, obvykle se nikdo nezlobil, když jsem nějaký den dorazil do kanceláře později, či vůbec (leccos to vypovídalo o důležitosti mého povolání). Mé ruce svíraly dívčin deník.

Chvilku jsem zaváhal a pak jej otevřel, nevědomky jsem si při tom automaticky usrkl trošky kávy z toho zapraseného hrnku (nechutnala dobře). Zběžně jsem ho prolistoval a překvapilo mě, jak je krátký. Popsaných bylo sotva pět stran – Začala ho pár dnů po té, co se nastěhovaly – Pár dnů před tím, než zemřela.

Pustil jsem se do čtení. Vítr venku zatím nabral takové síly, že dunivě zabouchl pootevřené okno přede mnou.

pokračování zde

☆ Nehodnoceno ☆

O autorovi

martin novák

čas od času
si člověk řekne "?"
čas od času
o tom i napíše...

www.casodcasu.cz

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Inline Feedbacks
View all comments
Četba díla zabere cca 6 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:

Noční režim
Četba díla zabere cca 6 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Na horké lince, v místnosti je Jane a Derek:   Já dostala za úkol být s Derekem v místnos...
Když se schyluje k nejhoršímu, probouzím lidi z jejich snů. Jsou nás miliardy. Každý z nás má z...
Ve výtahu:   Jeden student se dvěma studentkami čekal na výtah. Ten student zrovna měl hovor,...
I. Dobré ráno Když se Jiří ráno probudil z nepokojných snů, z hrůzou si uvědomil, že je mrtv...
DENÍK Výpověď Viktora Wolframa o podivných událostech obklopujících případ zesnulé Natálie M...
Bratři „Si idem hominis corpus reparatur ad vitam, pari ratione oportet quod quicquid in corpore h...
V kanceláři panovalo ticho. Všichni jsme sledovali televizní obrazovku. Tam venku panoval chaos. Po ...
Dovoluji si nabídnout malou ochutnávku z knihy povídek "Alláhovy děti", za chybky se omlou...
Za okny kavárny se na špinavý chodník snášela lehká popelavá sprška. Ticho. Venku se v chladné ...
Čeká mě cesta pěšky přes kopec ve tmě a zimě. Vůbec se mi nechce. Navíc je oblačno místy zat...
předchozí část zde   VI. Přijímat Následně se ale Jiří začal cítit poněkud podlome...
V kanceláři:   Bylo pondělí a všichni jsme byli v zasedačce a čekali na naší styční d...
Z pohledu Gideona:   Já a Elle jsme pronásledovali z povzdálí bachaře Timothyho Vogela. To ...
Byl na cestě již druhý týden. Jako bakalář svobodných umění vypravil se tehdy za hranice vévods...
Hotch řídil a já seděla vedle něho. Reid totiž byl rychlejší a sedl si dozadu. Chvíli jsme jeli ...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

„Viděls někdy něco takovýho?“ zeptal se konečně dychtivě Vilda. Prvotní strach a překvapení...
Konečně! Dočkal jsem se. Osvěžení po dlouhém dni. Už mi ho bylo třeba. Hřejivá voda stéká k...
Za okny kavárny se na špinavý chodník snášela lehká popelavá sprška. Ticho. Venku se v chladné ...
Výslech Slessmana (z pohledu Hotche):   Když jsme šli směrem výslechová místnost, cítil j...
Sally Martinsová byla vysloužilá policistka, která si ve svých sedmdesáti letech užívala důchod....
předchozí část zde   VI. Přijímat Následně se ale Jiří začal cítit poněkud podlome...
předchozí část zde   IV. Droga Jiří čekal, až se jej na To kultista konečně zeptá. ...
Na chodbě u výtahu ve třetím patře (Jane a Hotch):   S Hotchem jsem šla po schodech z patr...
předchozí část zde … O půlnoci téhož dne jsem se ocitl na městském hřbitově kousek na záp...
předchozí část zde   V. Příběh ne tak úplně obyčejného šílenství Náběh byl poma...
Koťátko „Na mlynářově plotě viselo chcíplý kotě. Kdo první promluví, ten to kot...
V panelu betonovejch svatyní postmoderní společnosti jsou zakletý duchové. Vím to od tý doby, co ...
Podívala jsem se taky na Hotche, protože mi došlo, že Reid se na Hotche podíval, že ví, o koho jde...
předchozí část zde   VIII. Markétka Viktor, starší detektiv, kterému před chvílí sko...
Tohle nebylo ráno jako každé jiné. Sluneční paprsky pronikající skrze mezírky ve svěšených ž...
0