O jednom dobrém sousedství

Nikdy jsem si vpravdě nevšiml, v jak velkém domě žiji. Avšak díky těm několika důležitým věcem, které uchovávám, se poslední dobou nemohu zbavit dojmu, jaké prázdno tu kolem mne je. Je to podivné, ale je to tak. Okna jsou zavřená. Prostor vyplněn šerem. Sem tam i okenice přivřená. Prach je ale utřený a vůbec poklizeno. Nechci tu nic příliš měnit. Vždyť na to ani není čas. Mám tady tolik práce. Nejen uvnitř. A jak na to pomyslím, musím sejít se schodů do předsíně, pak otevřu dveře a vyjdu na zápraží. Chvilku postojím a vyhlédnu do zahrady. Trávník není často sekaný, to je pravda, ale vlastně mi to tak vyhovuje. Vím přeci, kudy se vysokými stvoly prodrat až ke stodole, chlívku, prostě ke zvířatům, které chovám, abych je všechny obstaral. Dojdu tedy udělat, co je třeba a když jsem hotov, rozhlížím se dál za zahradu s rajčaty a mrkví, jabloněmi a vzrostlým ořešákem. Proč si dnes nevyjít trochu dál? Nevím ani, co mě to dnes popadlo, ale mám zkrátka chuť podívat se tam. Projdu tedy zahradou, minu rezavějící branku vypletenou drátěnkou a vstoupím do nekonečně houstnoucího lesíka. Tak dlouho jsem tu nebyl, že se tak změnil? Vždyť se tudy ani nedá projít? Nebo že by pěšina vedla támhle? Ne, tam také ne. Nic naplat, musím se prodrat křovím, což mě stojí několik krvácejících škrábanců. Ale ne, stojí to za to. Je to dávno, co jsme tu byli naposled. Les si žije po svém. Tak to má být. Konečně, přestože to trvá, procházím zdánlivě neprostupnou hradbou křoví a les je náhle za mnou. Vpředu louka a na obzoru plyne silná řeka. Dojdu loudavě až k ní, ale dál ani krok. Rozhlížím se, ale není proč. Vždyť vím. Most je už zase pryč. Asi jej zas strhlo jarní tání. A já jej neopravil. A tak jsem tu. Na břehu tvarovaném blížícími se, míjejícími, a zas odplývajícími vlnkami, které se již nevrátí, stejně jako čas, který tu teď strávím. Co že je dál, ptáte se? No ano, dál. Dál jsou lidé. Žijí tam někde za řekou. Ani je dobře neznám. Moji sousedé. Už dlouho jsem je neviděl. Dlouho jsem je k sobě nepozval. Až přímo do domu snad nikdy. Mám tu tolik práce. Neměl jsem na ně čas ani pomyšlení. Někdy se mi po nich zasteskne a pak bych je znovu rád pozval a provedl je. Loukou, lesem, zahradou. Možná až do mého domu. Ke mně. V nedávných dnech stále častěji. Vše bych jim chtěl ukázat a mnohé pak povědět. Snad by pochopili, proč jen s nimi tak málo mluvím. A jak málo to přeci znamená. Ano! Udělám to! Snad si ke mně najdou cestu. Neměl bych jim ale právě v tomhle alespoň trošku pomoci? Se stejnými obtížemi, jako jsem já zakusil na cestě k řece, budou se i oni prodírat opačným směrem. Musím s tím něco provést. Půjdu jim tedy zas vstříc. A znovu se připravím o svou samotu. Ztracený uvnitř sebe a jich všech. Až mě poprvé potkají v mém domě, konečně mě doopravdy poznají.