Povídka

O jednom dobrém sousedství

Autor: Zavel

Nikdy jsem si vpravdě nevšiml, v jak velkém domě žiji. Avšak díky těm několika důležitým věcem, které uchovávám, se poslední dobou nemohu zbavit dojmu, jaké prázdno tu kolem mne je. Je to podivné, ale je to tak. Okna jsou zavřená. Prostor vyplněn šerem. Sem tam i okenice přivřená. Prach je ale utřený a vůbec poklizeno. Nechci tu nic příliš měnit. Vždyť na to ani není čas. Mám tady tolik práce. Nejen uvnitř. A jak na to pomyslím, musím sejít se schodů do předsíně, pak otevřu dveře a vyjdu na zápraží. Chvilku postojím a vyhlédnu do zahrady. Trávník není často sekaný, to je pravda, ale vlastně mi to tak vyhovuje. Vím přeci, kudy se vysokými stvoly prodrat až ke stodole, chlívku, prostě ke zvířatům, které chovám, abych je všechny obstaral. Dojdu tedy udělat, co je třeba a když jsem hotov, rozhlížím se dál za zahradu s rajčaty a mrkví, jabloněmi a vzrostlým ořešákem. Proč si dnes nevyjít trochu dál? Nevím ani, co mě to dnes popadlo, ale mám zkrátka chuť podívat se tam. Projdu tedy zahradou, minu rezavějící branku vypletenou drátěnkou a vstoupím do nekonečně houstnoucího lesíka. Tak dlouho jsem tu nebyl, že se tak změnil? Vždyť se tudy ani nedá projít? Nebo že by pěšina vedla támhle? Ne, tam také ne. Nic naplat, musím se prodrat křovím, což mě stojí několik krvácejících škrábanců. Ale ne, stojí to za to. Je to dávno, co jsme tu byli naposled. Les si žije po svém. Tak to má být. Konečně, přestože to trvá, procházím zdánlivě neprostupnou hradbou křoví a les je náhle za mnou. Vpředu louka a na obzoru plyne silná řeka. Dojdu loudavě až k ní, ale dál ani krok. Rozhlížím se, ale není proč. Vždyť vím. Most je už zase pryč. Asi jej zas strhlo jarní tání. A já jej neopravil. A tak jsem tu. Na břehu tvarovaném blížícími se, míjejícími, a zas odplývajícími vlnkami, které se již nevrátí, stejně jako čas, který tu teď strávím. Co že je dál, ptáte se? No ano, dál. Dál jsou lidé. Žijí tam někde za řekou. Ani je dobře neznám. Moji sousedé. Už dlouho jsem je neviděl. Dlouho jsem je k sobě nepozval. Až přímo do domu snad nikdy. Mám tu tolik práce. Neměl jsem na ně čas ani pomyšlení. Někdy se mi po nich zasteskne a pak bych je znovu rád pozval a provedl je. Loukou, lesem, zahradou. Možná až do mého domu. Ke mně. V nedávných dnech stále častěji. Vše bych jim chtěl ukázat a mnohé pak povědět. Snad by pochopili, proč jen s nimi tak málo mluvím. A jak málo to přeci znamená. Ano! Udělám to! Snad si ke mně najdou cestu. Neměl bych jim ale právě v tomhle alespoň trošku pomoci? Se stejnými obtížemi, jako jsem já zakusil na cestě k řece, budou se i oni prodírat opačným směrem. Musím s tím něco provést. Půjdu jim tedy zas vstříc. A znovu se připravím o svou samotu. Ztracený uvnitř sebe a jich všech. Až mě poprvé potkají v mém domě, konečně mě doopravdy poznají.

5/5 (1)

O autorovi

Zavel

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Inline Feedbacks
View all comments
Četba díla zabere cca 23 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
5/5 (1)

Poslední příspěvky autora:

Noční režim
Četba díla zabere cca 23 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
5/5 (1)
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Ve výtahu:   Jeden student se dvěma studentkami čekal na výtah. Ten student zrovna měl hovor,...
Rodina bez dětí? Nepředstavitelné. Rodina bez dětí pro nás nebyla rodinou. Po dětech jsme toužil...
Jemný vánek rozechvíval cípy jejích blankytných vílích křidélek. Dudlinka měla naspěch, letě...
Viry  jsou opravdu velmi inteligentní
Dvě slova ... použijte důležitá slova včas ...
Byl na cestě již druhý týden. Jako bakalář svobodných umění vypravil se tehdy za hranice vévods...
Načo sú človeku školy, tituly pred a za menom? Aj tak nebude dosť dobrý pre spoločnosť, pre svet....
5.5. 1829 Nevěděla jsem, že to bude tak náročný. Dřív to takhle nebylo. Dřív bylo všechno j...
Osm padesát pět středoevropského času. Chystám se chopit příležitosti, jež se už nikdy nebude ...
Všichni koukají na video nahrávku, kterou natočil student:   Gideon nás přiměl se dívat na...
V panelu betonovejch svatyní postmoderní společnosti jsou zakletý duchové. Vím to od tý doby, co ...
V provizorním stanovišti:   Zašli jsme do jedné místnosti, kterou na kampusu nám vynahradil...
Každá nečestnost se nevyplácí ...
Zabzučel mi telefon a z displeje na mě blikala ikonka smsky. Rozespale jsem ho odemkl. Zpráva byla od...
“Jak jste se rozhodl, generále? Dáte svolení k odchodu?” oslovil kapitán Adiarte netrpělivě, av...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

"Tati, tati! Já chci k tobě!" kňučí z dálky nepřeslechnutelný hlásek. Kdo by odolal...
Vilda: Na sídliště přišlo jaro. Poznáš to podle toho nasládlýho pocitu na jazyku, kterej ti jed...
Dědictví, které se předává z generace na generaci
Bílou? Jen čistě bílou? Co tím myslí? Proč po tom všem navrhuje jen obyčejnou bílou? Tak nejasn...
Na horké lince, v místnosti je Jane a Derek:   Já dostala za úkol být s Derekem v místnos...
Rodina bez dětí? Nepředstavitelné. Rodina bez dětí pro nás nebyla rodinou. Po dětech jsme toužil...
Slečna Zdeňka Kosáčková bydlela v Praze na Kampě, odtud chodila do Dívčí školy proživotní - t...
Dům na hraně pekla Lásko, odpusť, musel jsem naléhavě odjet. Vydal jsem se hledat jednoho starého ...
Postavila vodu na kávu. Kávu nesnášela, její chuť ji nutila šklebit se, a i když se snažila hoř...
Podívala jsem se taky na Hotche, protože mi došlo, že Reid se na Hotche podíval, že ví, o koho jde...
Svět kolem mě se zastavil. Všechno je tak tiché, tak jemné, jako by tahle chvíle měla zůstat na p...
V učebně s pár studentů je Reid a Hotch (z pohledu Reida):   Já dostal za úkol společně ...
“Tak už je tady zase. No jen se koukni.” “Je to ona. Všiml sis? V poslední době už chodí s...
Pan Bělounek seděl za stolem a byl nešťastný. Oči schované za velkými brýlemi upíral směrem ke...
  A nakonec se tak i stalo. Kromě těch několika málo minut jsem si pak už nikdy nepomyslel, ...
0