Vystoupil z taxíku. Spatřil, jak sousedka zápolí s jeho psem. Ten se nakonec nadšeně vysmekl a rozběhl se za ním. Skočil na něj a olizoval mu obličej. „Oskare, ty můj blázne. Už sis myslel, že se nevrátím, co? Já mám tuhý kořínek, to si piš.“ Nechával se psem olizovat ze všech stran.
„Je to docela kus psa. A kolik toho sežere,“ postěžovala si sousedka. Postarší dáma, která bydlela nedaleko.
„Německý ovčák. Je to věrný pes,“ řekl řezbář.
„Už jsem vám navařila. Asi budete chtít určitě pomoct. Sotva vám sundali obvazy.“
„Musím se naučit fungovat sám. Nemůžu vás takhle pořád otravovat,“ řekl řezbář skromně.
„Já vím. Ale stejně. Mistře. Kdybyste cokoliv potřeboval…“
„To nebude nutné. Opravdu to zvládnu.“ Naznačil mávnutí ruky, ale hned si to rozmyslel.
Ještě si úplně nezvykl na to, že přišel o ruce. Amputovali mu je přímo v zápěstí. Neodbytnou sousedku se mu nakonec podařilo zkrotit. Respektive přesvědčit, že se v nemocnici už stihl naučit pár triků, jak používat nádobí. Musel jí to ukázat na horké polívce, kterou pro něj na přivítání připravila.
„Budu vám nosit alespoň jídlo, mistře.“ Stála si za svým.
„Vás se prostě nedá jen tak odbýt.“
„Vy všichni chlapi jste stejní.“ Dala ruce v bok. „No i tebe myslím. Nemysli si.“ Zahrozila ukazováčkem směrem k psovi, který je zvědavě pozoroval z gauče.
Když se sousedka konečně dala k odchodu, posadil se řezbář k Oskarovi.
„Víš, budu ti muset něco říct. Tobě to bude nejspíš asi jedno, ale já jsem přišel o ruce. Gangréna. Život je těžký, hochu.“ Ukázal psovi dva pahýly. Ten je očuchal a s vyplazeným jazykem se zase oddaně podíval na svého pána. „Jsi ještě mladý. Sotva máš sedm let. Ale až zestárneš jako já, pochopíš to. Všechny nás to jednou dožene.“ Pohladil ho předloktím a opřel se.
Uvažoval, co dál dělat. Nic ho však nenapadlo. Náplní jeho života byla řezbařina. Vedle domu si vybudoval velkou kůlnu, ve které se rodil jeden dřevěný zázrak za druhým. Lidi z vesnice si ho považovali. Snad každý od něj měl tu jen dřevěnou sošku, tam zase celou postel.
„Tak pojď hochu. Půjdeme se projít do lesa. Nadýcháme se čerstvého vzduchu, třeba na něco přijdeme.“
Les měl přímo za domem. Stačilo pár kroků a už se prodíral mezi borovicemi. Vůně dřeva v něm vyvolávala výsostný klid. Oskar šel řezbáři poctivě po boku. Jeho páníček si dal záležet, aby byl jak se patří vycvičený. Se vší hravostí a respektem.
„Řeknu ti, Oskare, ta nemocnice to je mi ale pěkně hnusné místo. Všichni jsou tam nemocní. Plní depresí. Jako by nikdy nebyli v lese nebo někde na horách. Hlavně ti z města. Plní stresu a výčitek. Jaképak máme výčitky my, co?“ Zastavil se před klackem, který by za jiných okolností hravě zvedl ze země. Podíval se na psa, podebral klacek nohou, vykopnul jej do výšky a poté odkopl do dálky. Pes poslušně čekal na povel. „Aport!“ zaznělo. Oskar se v tu chvíli rozběhl sprintem pro kořist. „To by šlo,“ utrousil řezbář sám pro sebe.
Uběhlo několik měsíců. Naučil se fungovat. Chodil často na procházky. Vařečkou v ústech se naučil otáčet stránky knih. Ale ať dělal, co chtěl, prázdno v jeho duši se z velikosti malého hrášku nenápadně zvětšovalo. Bylo těžké a nedalo se mu vyhýbat do nekonečna.
Hlasité předčítání
To je krásné