Pro malého Jiříčka byl tatínek hrdinou, protože v podpažním pouzdře z tvrdé, světle hnědé, voňavé kůže nosil revolver, který také voněl, ale jinak, tajemněji a nebezpečněji, voněl železem a olejem a střelným prachem. Jiříček si často představoval, jak tatínek tasí revolver z pouzdra a křičí: „Jménem zákona ruce vzhůru!“ Padouch, imperialistický agent se zlýma, pichlavýma očima a velikým židovským nosem, jak tyto zloduchy vykreslovali v Dikobrazu, se vzdává a tatínek mu nasazuje lesklá ocelová pouta.
Když jim domů zavedli telefon, na který normální smrtelníci čekali několik let, oni se ho však díky tatínkově postavení dočkali už po několika týdnech od podání žádosti, posadil si tatínek Jiříčka na koleno a vážným hlasem pravil: „Jirko! Teď mě dobře poslouchej! Kdyby zazvonil telefon, tys byl u něho první a někdo by v tom telefonu řekl březen, musíš mi to okamžitě, ale okamžitě říct, protože je to moc, moc, moc důležité, rozumíš?“
„A proč, tatínku?“ vyzvídal Jiříček. „Co to znamená?“
„Je to tajné heslo,“ ztlumil hlas do šepotu otec. „Znamená to, že naší zemi chtějí uškodit špatní lidé a že mám proto hned vzít revolver a jít s nimi bojovat.“
Od té chvíle při každém zazvonění telefonu Jiříček všeho nechal a běžel, aby byl u přístroje první, aby to byl on, kdo sdělí tatínkovi tu ohromující novinu, že naši zemi přepadli zákeřní vrazi a tatínek si proto musí vzít pouzdro s pistolí a svačinu a dát pusu mamince i jemu, Jiříčkovi, protože musí jít do války, protože je jediný, kdo může nepřítele zastavit.
Ze sluchátka se však nikdy neozvalo ono tajemné zaklínadlo; volávala jen babička Dita nebo teta Jarka nebo maminka, že se zdrží v práci, protože mají schůzi nebo kvartální uzávěrku.
Časem Jiříčkovo nadšení opadlo a na maminčino volání z kuchyně, ať někdo zvedne ten zatracený telefon, že ona nemůže, protože zrovna smaží řízky, se jen neochotně zvedal od verneovky nebo mayovky, aby se mutujícím hlasem zeptal, kdo volá a co chce.
V osmnácti letech pro Jirku, který si nechal narůst dlouhé vlasy, poslouchal Kryla a Plastiky a četl knihy zakázaných autorů – emigrantů a disidentů, tatínek už dávno nebyl neohroženým hrdinou, nýbrž vyjebaným estébákem, vymytým mozkem, zkurveným slouhou zasraného totalitního režimu. Doma bývali věčně v sobě a jejich prudké hádky, často s politickým podtextem, zpravidla končívaly tatínkovou fackou a Jirkovým prásknutím dveřmi a odchodem do nálevny čtvrté cenové skupiny za stejně postiženými kamarády.
Ve dvaceti, po návratu z dvouleté vojenské služby, která Jirkovu nenávist k bolševikům jen posílila, se rozhodl opustit domov. S fotrem už se sice nehádali, protože spolu nemluvili vůbec, Jirka se však toužil postavit na vlastní nohy. Nějakou dobu dokonce uvažoval o útěku na Západ, nabyl ale dojmu, že režim mele z posledního a co nevidět se zhroutí. A to si Jirka nemínil nechat ujít.
Vypadl ze zatuchlých, mrtvolně nehybných maloměstských poměrů a našel si práci i bydlení v Praze, kde to skutečně žilo, kde mohl potkávat chartisty a umlčené umělce na ulicích, v tramvajích, v metru, v hospodách, kavárnách a vinárnách, kde mohl docházet na tajné bytové semináře a tajná bytová divadelní představení, kde měl mnohem snadnější přístup k ineditní literatuře a ilegálním nahrávkám a kde se mohl aktivně podílet na podemílání státního systému. Za rodiči nejezdil, posílal jen přání k vánocům a matčiným narozeninám. Telefon neměl, nestál o něj, stejně by mu napíchli odposlech, zdejší estébáci už o něm věděli, ze stavovské solidarity však kolegova syna zatím nechávali na pokoji.
Začátkem listopadu roku 1989 nečekaně navštívila Jirku jeho matka. Rezignovaně přehlédla jediný pokoj mrňavé garsonky a smutně pokývala hlavou nad rozházenou postelí, dívčí podprsenkou na opěradle jediné, rozvrzané židle, prázdnými lahvemi od piva a vína, popelníkem, přetékajícím nedopalky, umaštěným výtiskem samizdatových Lidových novin a hromádkou protistátních letáků.
„Jiříčku, tatínkovi zjistili rakovinu prostaty,“ řekla bez obalu a unaveně se zhroutila na židli, z níž Jirka rychlým pohybem sebral podprsenku a zastrčil ji pod polštář. „Aspoň mu zavolej.“
To Jirka přislíbil.
Téhož dne večer U Báby po sedmé smíchovské desítce Jirka, který byl po celou dobu nezvykle zamlklý a zasmušilý, náhle praštil pěstí do stolu a vztyčil se.
„Co je, vole, Džordži?“ podivilo se zarostlé individuum ve vybledlé džínové vestě, s dřevěným symbolem míru, na kožené šňůrce zavěšené kolem krku, sedící naproti.
„Musím zavolat fotrovi, vole,“ odtušil Jirka a provázen soustrastnými pohledy vlasatců, jako každou sobotu okupujících dva sražené stoly pod černobílým televizorem, odkolébal se k výčepu.
„Víťo, můžu si zavolat?“ ztěžklým jazykem se otázal pingla, stavějícího na tác rotu půllitrů.
„Kdykoliv, Džórdži,“ zazpíval číšník a odběhl uspokojit žíznivé štamgasty.
Po vítězném souboji s lítačkami, vedoucími do kuchyně, se Jirka zmocnil ohmataného bakelitového sluchátka a vytočil nejprve předčíslí rodného města a poté pětimístné číslo, které měl vryto do paměti od dětsví snad až nadosmrti.
Telefon dlouho bezvýsledně vyzváněl. Jirka už chtěl sluchátko odložit zpět do vidlice, když vtom v něm vyzváněcí tón umlkl, suše to zapraskalo a ozval se známý, stále pevný, rozhodný a sebevědomý hlas: „Prosím?“
Jirka mlčel a horečně přemítal, co mu říci. Dva roky s otcem nepromluvil! Nic útěšného ani povzbuzujícího ho nenapadalo, stejně by mu to nepřešlo přes rty a kdyby náhodou ano, znělo by to falešně, neupřímně a strojeně.
„No prosím!“ netrpělivě naléhal hlas v telefonu.
Jirka polkl a vypravil ze sebe jediné slovo: „Březen.“
A zavěsil.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Příběh má naprosto skvěle vystavěný oblouk, který těží ze silného kontrastu mezi dětskou naivitou a dospělou deziluzí. Využití tajného hesla z dětství jako závěrečné pointy je geniální tah, který v sobě mísí osobní tragédii s blížícím se pádem režimu. Nosná myšlenka generačního a ideologického střetu otce a syna je podána neotřele a s mrazivou ironií.
Atmosféra – ★★★★★
Text mě okamžitě vtáhl do děje, skvěle se ti podařilo zachytit dobovou náladu – od vůně koženého pouzdra přes dusno normalizační domácnosti až po zakouřenou pražskou hospodu plnou disidentů. Emoční proměna hlavního hrdiny z obdivujícího chlapce v rebela je naprosto uvěřitelná a hmatatelná. Závěrečná scéna u telefonu je nabitá nevyřčeným napětím a zanechává ve čtenáři velmi silný dojem.
Provedení – ★★★★☆
Tvůj styl je velmi vyzrálý, máš bohatou slovní zásobu a dialogy působí přirozeně a živě. Dej si však pozor na příliš dlouhá a komplikovaná souvětí (např. pasáž o zavedení telefonu nebo stěhování do Prahy), která mohou čtenáře občas zbytečně zahltit a zpomalit tempo vyprávění. Najde se tu i pár drobných interpunkčních nepřesností, ale celkově je text neobyčejně čtivý, plynulý a obsah jednoznačně vítězí nad drobnými formálními muškami.
Celkové hodnocení:
Předložil jsi neobyčejně silnou a vyzrálou povídku, která dokazuje tvůj velký cit pro pointu a budování příběhu. Práce s motivem ztráty iluzí a rodinného odcizení na pozadí velkých dějinných událostí je zvládnutá na výbornou. Pokud zapracuješ na údernosti některých delších souvětí, budou tvé texty naprosto profesionální. Jen tak dál, máš obrovský literární talent a rozhodně nepřestávej psát!