Povídka

Poslední den na Zemi

Autor: OF Kitsune

Alexandra se probudila časně zrána. Slunce ještě nestačilo vyjít, dá-li se zbytku naší největší hvězdy stále říkat „Slunce“. Vzduch kolem byl cítit po síře a spáleném mase. Mrtvoly z ulic a cest se nikdo neobtěžuje odklízet. Koho zajímá důstojný pohřeb padlých? Lidé se upřeli k jediné myšlence. Přežít. Touha přežít udělala z lidí nezvladatelná stvoření. Pryč je přátelství, láska, loajalita či empatie. Každý jede sám za sebe. Jednotlivci se sobeckostí, která nezná hranic. Nezáleží, jestli jsou ve skupině nebo se uchýlili k životu „vlka samotáře“. Pro každého je důležitá pouze jeho vlastní existence, jeho prázdný žaludek a pocit zimy. Možná to tak ale bylo vždycky.

Alexandra se zatoulala ve svých myšlenkách až k osudnému dni. Dni, kdy se vše změnilo. Seděli tehdy u stolu v kuchyni. Máma udělala bábovku, táta seděl za stolem a četl si noviny z projekčních hodinek. Komentoval zrovna nejnovější objev starých tisků z roku 2017, když vtom se to stalo. Ohlušující rána a propadající se strop. Všechny je to zasypalo a než se Alexandra stihla zpod cihel a trámů vyhrabat a zjistit, zda jsou rodiče v pořádku, nastal chaos. Lidé pobíhali po ulicích a křičeli. K Alexandře tyto zvuky doléhaly jakoby z velké dálky skrze táhlé pískání v uších. Do očí jí padal prach a zdivo, takže viděla rozmazaně. Slzela a snažila se mrkáním zbavit mlhy před jejím zrakem. Pak se přímo před ní objevili. Nevypadali jako lidé, ani jako zvířata. Byli o hodně vyšší, oči měli prázdné, lebku vzadu prodlouženou a celé tělo pokryté lesklými, zeleno-černými šupinami. Jeden šel přímo k ní. Nedokázala odtrhnout oči od toho zvláštního tvora, ze kterého by měla mít strach. Něco v ní jí ovšem říkalo, že není čeho se bát. Cítila klid, snad největší ve svém životě a čekala jen na to, co přijde. Tvor se k ní sklonil a vydechl jí přímo do tváře. Neuhnula pohledem ani nenakrčila nos, přestože byl jeho dech cítit rybinou. Nevěděla, zda ji tvor prázdnýma očima vidí, nebo pouze cítí její teplo. Ještě dlouhou chvíli měli tváře blízko u sebe. Nevydali žádný zvuk, nepohnuli se ani o píď, dýchali mělce. Tvor se pak opět narovnal a odešel. Nechal ji žít. Proč? To nikdy nezjistila.

Zatřásla hlavou, aby se zbavila vzpomínek. Vylezla ze svého úkrytu v někdejší knihovně. Byla možná jediná, kdo se rozhodl zůstat na povrchu a neschovávat se ve sklepech a ostatních částech podzemního prostoru. Rozhlédla se kolem a zaposlouchala se. Neslyšela vůbec nic. Šelest, borcení zdí, praskání ohně ani tiché bzučení mechanických chobotnic, které sloužily k hlídání venkovního světa a likvidaci přeživších. Hrobové ticho vládlo touto částí světa a Alexandře poskytovalo útěchu. Znamenalo, že kolem není ani armáda povstalců, kteří se bláhově pokoušeli s vetřelci bojovat. Myslí si, že snad odporem lidstvo spasí. Lidstvo se odepsalo už dávno a pomoc vetřelců nepotřebovalo. Z přírody nám nezbylo téměř nic. Rostliny se uměle vytvářely ve sklenících, ze zvířat zbyly jen vzpomínky předků zaznamenané na listech knih, které už nikdo nečetl. Co zmůže odpor, když nám nezbylo nic?

Beze zbraně v rukou a s nejasným cílem procházela někdejšími ulicemi. Nebe pokryly temné mraky a vzduchem vířil prach. Pálení v zarudlých očích a těžký tlak na plicích přestala vnímat už dávno.

Šla dál a ignorovala blížící se bzučení mechanických chobotnic i dusot nohou běžících povstalců spolu s jejich válečným pokřikem. Šla dál a nevnímala okolní dění. Ucítila ostrou bolest, ale nevěnovala jí pozornost. Šla dál a nohy jí těžkly, cítila vlhkost kolem rány v hrudníku a kovovou chuť na jazyku. Šla dál, dokud nezakopla a nesvalila se na špinavou zem. Ještě z dálky k ní doléhal zvuk bitvy. Pak už vše pohltila tma a pocit úlevy.

☆ Nehodnoceno ☆

O autorovi

OF Kitsune

Vždy je čas na čaj...

1 Komentář
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Bára Adéla
Člen
6 let před

Velmi dobře zpracované, dobře zvolené téma. Těžký kousek, ale čtivý, je o čem přemýšlet 🙂

Četba díla zabere cca 4 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:

Noční režim
Četba díla zabere cca 4 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

V panelu betonovejch svatyní postmoderní společnosti jsou zakletý duchové. Vím to od tý doby, co ...
Nakonec byl rád, že se z toho kina vůbec dostal. Od chvíle, kdy se malátně zvedl ze sedačky, než ...
Když jsem se mezi nimi objevil, na hřbitovní zdi bylo plno. Byl jsem slepý. Jako když se narodí pes...
Náhlý proud světla ji na okamžik zbavil zraku. Bylo to již dávno, když jej naposledy vnímala a ž...
Sci-fi příběh pro nejlepšího tátu na světě. Napsal Ephe. V propastné hlubině nekonečného ves...
Několik hodin v životě muže, který ztratil zdraví, naději a svou rodinu. Naději a zdraví mu slí...
Viry  jsou opravdu velmi inteligentní
Ztěžka vydechl. Tohle se mu děje pořád. Vždycky se něco musí podělat, Dave Parnell prostě nemě...
Prolog Ta zrnka, ta nepatrná smítka vystavěla kdysi čísi srdce. Nebo list v koruně stromu. Či sna...
Bylo to jen několik týdnů, kdy se svět změnil k nepoznání. Pandemie se šířila rychle a nekontro...
Jsem černý svědomí tohohle města, jeho duše, kterou nikdy nemělo. Jsem fantom, personifikace jeho ...
  …neobviňuj mou přirozenost za to, že mě odlišila od ostatních… Epiktétos, Rozpravy ...
Dům na hraně pekla Lásko, odpusť, musel jsem naléhavě odjet. Vydal jsem se hledat jednoho starého ...
Vilda: Na sídliště přišlo jaro. Poznáš to podle toho nasládlýho pocitu na jazyku, kterej ti jed...
Náhle se vše roztřáslo. Dosud zahálčivě konejšivý poklid byl přerván zvolna se zesilujícími ...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Ač stále ještě při síle, přesto již očividný stařík se letmo zamyslel. V jeho věku mu již n...
Jak je vůbec mohlo napadnout, že se nechám omezovat? Navíc něčím tak pomíjivým. Proč by mě mě...
[mks_dropcap style="square" size="46" bg_color="#000000" txt_color="#f...
„Přistáváme!“ Zavolal jsem na kolegy a připoutal se. Tato planeta je obydlena myslícími bytostm...
Náhlý proud světla ji na okamžik zbavil zraku. Bylo to již dávno, když jej naposledy vnímala a ž...
Slečna Zdeňka Kosáčková bydlela v Praze na Kampě, odtud chodila do Dívčí školy proživotní - t...
Za okny kavárny se na špinavý chodník snášela lehká popelavá sprška. Ticho. Venku se v chladné ...
Až tehdy se to stalo. Nepamatuji se už, kolik mi mohlo být. Určitě jsem ještě nechodil do školy....
„Leo, jsi připraven?“ Zeptal se mě Birman. „Ano.“ Odpověděl jsem a znovu se zamáčkl víc...
Náhle mě cosi drclo do lokte. Paže se svezla z opěrky a tělo, které tak přišlo o oporu, se nachý...
Několik hodin v životě muže, který ztratil zdraví, naději a svou rodinu. Naději a zdraví mu slí...
Houba se k Marii přislídila uprostřed zimy. Měla ráda chlad a Mariin pokoj by oním nejchladnější...
Katka: „Jděte všichni do hajzlu, já nemám čas na lidi, jsem ve slepý uličce a bloudim tady s...
Jsem černý svědomí tohohle města, jeho duše, kterou nikdy nemělo. Jsem fantom, personifikace jeho ...
„Viděls někdy něco takovýho?“ zeptal se konečně dychtivě Vilda. Prvotní strach a překvapení...
0