Noc měla tu specifickou texturu zředěného inkoustu, jakou město získává až hluboko po třetí hodině ranní. V ten čas už ulice nepatří lidem, ale stínům, toulavým kočkám a těm, kteří se snaží najít cestu domů skrze mlhu vlastního vědomí. Evžen patřil do třetí kategorie. V krvi mu koloval melancholický koktejl dvanáctistupňového ležáku a dvou panáků jakési hnědé tekutiny, která chutnala jako lítost a stála sto dvacet korun.
Kráčel po dlažebních kostkách s tou přehnanou, pečlivou soustředěností, jíž se vyznačují pouze silně podnapilí jedinci přesvědčení o své naprosté střízlivosti. Každý krok byl malým triumfem vůle nad gravitací. Pak se ale ozvala biologie. Byla to výzva natolik urgentní a nekompromisní, že veškeré společenské konvence ztratily na významu. Evžen zamířil k nejbližšímu zdroji světla – osamělé lampě veřejného osvětlení, která stála na rohu jako unavený strážce zapomenuté čtvrti.
Opřel se jednou rukou o chladný kov sloupu, zaklonil hlavu k nažloutlému halogenu a s hlubokým povzdechem se oddal úlevě. V tu chvíli se cítil spojen s vesmírem. Byl to okamžik čistého zenu, kdy člověk nic nechce, nic neplánuje, jen existuje a vyprazdňuje svůj měchýř.
Proud dopadal na zrezivělou základnu lampy, odplavoval nánosy městského prachu a tlejícího listí. A právě tehdy to Evžen uviděl. Zprvu si myslel, že je to jen odlesk, kapka rosy, která zachytila světlo. Ale ne. Byla to kulička. Velká asi jako skleněnka, ale na rozdíl od skla pohlcovala světlo s podivnou, až magnetickou hloubkou. Vypadala jako kapka ztuhlé rtuti, která popírá zákony povrchového napětí.
Evžen, veden tou bezelstnou dětskou zvědavostí, kterou alkohol dokáže spolehlivě probudit, si zapnul poklopec, dřepl si – což ho málem stálo rovnováhu – a kuličku sebral. Byla teplá. Ne tou vlažnou teplotou okolí, ale vnitřním, pulzujícím teplem. Strčil ji do kapsy kabátu, přesvědčený, že našel ztracený poklad, a vydal se na zbývajících sto metrů ke svému bytu.
Ráno se dostavilo s brutalitou úderu tupým předmětem. Evžen otevřel oči a okamžitě toho zalitoval. Světlo pronikající žaluziemi bodalo jako svazek jehel. V ústech měl chuť, jako by tam přes noc kempovala rodinka křečků. Existenciální tíha kocoviny ho přikovala k matraci.
„Už nikdy,“ zachraptěl do polštáře prastarou mantru, které nevěřil ani on, ani vesmír.
S námahou, která by se dala srovnat se stavbou pyramid, se vyškrábal z postele. Tělo fungovalo na autopilota naprogramovaného na jedinou prioritu: voda a ibuprofen. Bosýma nohama šoural po parketách směrem do kuchyně. Prošel obývákem, aniž by se rozhlédl, napustil si sklenici kohoutkové vody, polkl prášek a zavřel oči, čekaje na zázrak.
Když se otočil, aby se vrátil do bezpečí peřin, zamrzl.
Přímo uprostřed obývacího pokoje, přesně nad konferenčním stolkem posetým nedopitými hrnky od kávy a prázdnou krabičkou od cigaret, něco bylo. Kulička. Ta samá kulička, kterou v noci našel. Jenže teď neležela na stole. Levitovala.
Visela ve vzduchu zhruba ve výšce Evženových očí, naprosto nehybná. Nehoupala se, neklesala. Byla ukotvená v prostoru s matematickou přesností.
Evžen zíral. Mozek, stále ještě paralyzovaný zbytkovým alkoholem a nedostatkem spánku, se snažil situaci racionalizovat. Je to pavučina? pomyslel si. Přistoupil blíž a zamával rukou nad kuličkou. Nic. Zamával pod ní. Nic. Žádný drátek, žádné vlákno.
„Dobře,“ řekl nahlas, protože ticho v místnosti začínalo být ohlušující. „To je jen delirium. Prostě jsem se propil do fáze, kdy vidím levitující geometrické tvary. Zítra to budou růžoví sloni.“
Vrátil se do kuchyně, vytáhl ze šuplíku dlouhou dřevěnou vařečku – zbraň volby každého racionálně uvažujícího muže čelícího nevysvětlitelnému jevu – a vrátil se k objektu. Opatrně se kuličky dotkl. Ozvalo se tiché, sotva znatelné cinknutí a vařečka jemně odskočila, jako by narazila na silné magnetické pole. Kulička se ani nehnula. Zůstala viset na svém místě, ale její povrch teď jemně pulzoval temně modrým světlem.
Evžen si sedl na ošoupanou pohovku, vařečku stále svíral v ruce jako žezlo, a sledoval ten absurdní úkaz. Bolest hlavy ustoupila do pozadí, nahrazena pocitem hlubokého, existenciálního zmatku.
„Co jsi zač?“ zeptal se kuličky. Nepřekvapivě mu neodpověděla.
Vzal do ruky telefon a vytočil číslo svého šéfa. Zvonilo to třikrát, než se ozval otrávený hlas.
„Ano, Evžene? Doufám, že mi nevoláš, abys mi řekl, že nepřijdeš, protože ten tvůj projekt má uzávěrku ve středu.“
„Karle,“ začal Evžen pomalu a nespouštěl oči z modře pulzujícího bodu, „já dneska nedorazím. Omlouvám se.“
„Je ti špatně? Zase jsi chlastal, viď?“
„Ne. Tedy ano, chlastal, ale to není ten důvod. Mám v obýváku anomálii, Karle. Popírá to Newtonovy zákony. Myslím, že jsem v noci omylem ukradl něco, co nepatří do naší sluneční soustavy.“
Na druhé straně zavládlo dlouhé ticho. „Evžene, vezmi si dovolenou. A zkus se vyspat. Jestli mi ten report nepošleš do zítřka, vyhodím tě i s tvojí anomálií.“ Zavěsil.
Evžen položil telefon na stůl. Vlastně se Karlovi nedivil. Sám by si nevěřil. Naklonil se blíž ke kuličce. Vydávala zvuk, který byl spíše vibrací než tónem, jemné vrnění, které rezonovalo v jeho hrudníku. Bylo to uklidňující, jako předení obří, neviditelné kočky.
To, co Evžen nevěděl, a co by jeho kocovinou zkoušený mozek pravděpodobně nedokázal zpracovat, byl fakt, že se nedívá na halucinaci. Kulička nebyla z kovu, ale z hyper-husté slitiny, jejíž složení by současná věda nedokázala ani zařadit do periodické tabulky. Ležela pod tou lampou – a předtím pod nánosem hlíny, a předtím v kořenech prastarého dubu – přesně tři tisíce let. Byla to průzkumná sonda, zanechaná zde rasou, která vnímala čas v geologických měřítkách.
Sonda byla naprogramována tak, aby se aktivovala pouze za specifických podmínek: musela detekovat přítomnost organického života schopného uvolňovat komplexní chemikálie. Obal sondy byl zkonstruován tak, aby se rozpustil při kontaktu se směsí kyseliny močové, amoniaku, kreatininu a přesné dávky tělesného tepla. Evženův noční incident nebyl jen vandalismem; byl to biochemický klíč, na který sonda čekala celá milénia.
Když si Evžen dřepl a vzal ji do ruky, sonda načetla jeho biometrické údaje. Vyhodnotila třes jeho rukou, zvýšenou hladinu kortizolu a etanolu v potu, a zapsala to do svých databází jako „Typický vzorek dominantního druhu v mírném stresu“. A teď, vznášející se nad jeho stolkem z Ikey, dělala to, k čemu byla stvořena.
Vysílala.
Signál, neviditelný a neslyšitelný pro lidské smysly, prorazil strop Evženova bytu, prořízl vrstvy atmosféry a vystřelil do hlubin vesmíru rychlostí, která dělala ze světla pomalého chodce. Zpráva obsahovala kompletní analýzu atmosféry, geologie a zevrubný profil Evženovy DNA, doplněný o poznámku, že dominantní druh zjevně nachází útěchu v konzumaci mírných jedů a močení na vertikální objekty.
Evžen si povzdechl, opřel se do polštářů na pohovce a usrkl vody. Kulička dál modře pulzovala.
„Víš co?“ řekl kuličce a zamával na ni vařečkou. „Jestli jsi odněkud z vesmíru a voláš si taxíka, tak jim vyřiď, ať to vezmou přes lékárnu. Nutně potřebuju něco na žaludek.“
Kulička zablikala, jako by souhlasila, a dál tiše vrněla svou zprávu do prázdna. Někde, nesmírně daleko, se v temnotě začínalo probouzet něco obrovského, starodávného a velmi zvědavého. Ale to Evžena netrápilo. Měl volno z práce, v obýváku mu levitovala soukromá lampička a kocovina konečně začínala ustupovat. Vlastně to bylo docela hezké úterý.
Nápad – ★★★★★
Nápad je naprosto brilantní a nezapře silnou inspiraci v absurdním humoru ve stylu Douglase Adamse. Kontrast mezi epickým vesmírným měřítkem a banální lidskou kocovinou funguje na jedničku a aktivace mimozemské sondy močením je geniálně vtipná pointa. Zápletka má jasný směr a i přes otevřený konec působí povídka jako krásně ucelená epizoda.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je vykreslena s neuvěřitelnou lehkostí a přesností, od melancholické noční opilosti až po surovou realitu ranní kocoviny. Čtenář se do Evženova rozpoložení dokáže okamžitě vžít a doslova cítí tu existenciální tíhu i bolest hlavy. Jemně vrnící levitující kulička pak do tohoto přízemního marasmu vnáší skvělý, až hypnotický prvek tajemna.
Provedení – ★★★★☆
Stylistika textu je na velmi vysoké úrovni, autor vládne bohatou slovní zásobou a skvělými, neotřelými přirovnáními, která text nesmírně oživují. Dialog se šéfem je svižný a přirozený, tempo povídky příjemně plyne bez zádrhelů. Drobnou výtku mám pouze k náhlému přechodu do vševědoucího vypravěče v pasáži o původu sondy, což mírně narušuje dosavadní osobní pohled hrdiny, ale celkové čtivosti to naštěstí příliš neubírá.
Celkové hodnocení:
Jedná se o mimořádně povedenou, vtipnou a chytrou povídku, která čtenáře baví od prvního do posledního slova. Autor prokázal velký cit pro absurdní humor i schopnost psát velmi poutavě a stylisticky vyzrále. Rozhodně v psaní pokračujte, protože máte obrovský talent a vaše texty mají jasný potenciál oslovit široké publikum.