Když se věda snaží nahlédnout Bohu do karet, většinou zjistí, že hraje falešně a s balíčkem, ve kterém chybí esa. My jsme ale nezjistili vůbec nic. My jsme ten stůl rovnou převrhli.
Zpočátku se to projevovalo jen jako tichý, podprahový šum. Doktor Elias Kříž seděl v rohu vesnické hospody „U Zlomeného kola“, míchal zvětralé pivo a sledoval, jak se prachové částice líně převalují v kuželu světla nad kulečníkem. Zvenčí, přes hřeben kopce, se tyčila nenápadná betonová kopule Výzkumného ústavu aplikované fyziky. Byla to ohyzdná jizva na tváři jinak malebného šumavského údolí, ale platila zdejší obci daně, a tak se místní naučili předstírat, že tam není.
„Tak co, doktore,“ ozval se starý Bárta a přisedl si k němu s těžkým vzdychnutím, které vonělo po rumu a levném tabáku. „Zase tam nahoře vaříte mlhu? Dneska v noci mi začal vibrovat pes. Nekecám. Ležel na koberci a drnčel jako stará pračka.“
Elias se usmál. Jeho úsměv byl cynický, ale ne bez laskavosti. „To máte z toho, že ho krmíte těmi levnými granulemi z diskontu, Bárto. Přechází do rezonance s trávicím traktem. Zkuste mu dát syrové maso a uvidíte, že se stabilizuje.“
„Dělejte si ze mě prdel,“ zavrčel staroch, ale pobaveně mu cuklo v koutku. „Já jen, že ten váš betonovej bunkr zase celou noc hučel. Cítil jsem to až v plombách. A moje stará říkala, že se jí zdálo o geometrii. Kdo, prosím vás, má sny o trojúhelnících, který na vás křičí?“
Eliasův úsměv o milimetr povadl. Rychle ho ale zamaskoval douškem piva. „Když na to přijde, Bárto, trojúhelník je nejstabilnější tvar v přírodě. Buďte rád, že se jí nezdálo o dvanáctistěnu. To byste museli volat exorcistu. Ne, vážně, jenom kalibrujeme chladicí věže. Do pátku bude klid.“
Lhal. Nekalibrovali chladicí věže. Projekt Kavitační pole se dostal do čtvrté fáze. V teoretické rovině šlo o narušení membrány mezi třemi prostorovými dimenzemi a tou čtvrtou, skrytou. V praxi to znamenalo, že pouštěli obrovské množství energie do něčeho, co připomínalo obří ladičku, a doufali, že vesmír odpoví.
Když se Elias o hodinu později vrátil do laboratoře, Klára už stála u hlavního pultu. Byla to brilantní fyzička s očima barvy zimního nebe a s nebezpečným sklonem ignorovat bezpečnostní protokoly, pokud stály v cestě poznání.
„Bárta si stěžuje, že mu vibruje pes,“ oznámil jí Elias a odhodil kabát na opěradlo židle.
