Povídka

Nová perníková chaloupka

Nová perníková chaloupka

 

Byl jednou jeden podnikatel, kterého dočista vytunelovali. Když už neměl z čeho platit činži, úroky z úvěru a daně, rozhodl se, že odvede své dvě děti do lesa a tam je nechá. Děti se však s velikou radostí ztratily samy. Jeníček a Mařenka šli lesem, a když zjistili, že zabloudili a stmívalo se, povídá Mařenka:

„Hele brácha. Uděláme to jako ti parchanti v té trapné pohádce. Vylez na strom a koukej, jestli neuvidíš světýlko.“ Jeníček si poklepal na čelo.

„Ty si snad úplně blbá Mařko. Nikam nemusím lézt. Stačí, když se pořádně rozhlídneš, protože támhle je vidět světlo z teplárny.“

Po chvíli strastiplné chůze se Mařence udělal puchýř, protože není zvyklá na takové pěší túry a ty dnešní boty jsou jen pro parádu. Takže byla celkem ráda, když narazili na podivnou chýši a Jeníček řekl, že si odpočinou. Chaloupka byla celá pobitá obaly od perníku, na kterých byla reklama s čárovými kódy. Mařenka je začala otrhávat, neboť byla bystrá a věděla, že za sto čárových kódů může vyhrát Barbínu, která se češe. Najednou se z chatrče ozvalo.

„Kdo mi to loupá můj perníček?“

„To byla Mařena,“ práskl Mařenku Jeníček. Kde se vzal, tu se vzal, z chaloupky vylezl bezdomovec. Jeníček s Mařenkou couvli, neboť strašně smrděl. Jeníček si zacpal nos a řekl: „Čeče nevíš, kudy se dostaneme do města?“

Bezdomovec uviděl tu spoušť, a když zjistil, že mu do chaloupky bude táhnout, zavřel Jeníčka s Mařenkou do chlívku. Jeníček omrkl situaci, a když našel mezi haraburdím přineseným od popelnic ruční šlehač, vyvrtal s ním díru do petlice a upalovali s Mařenkou, co to dalo. Po chvíli narazili na houbaře.

„Prosím vás, jak se dostaneme do města?“ Stařec jim vysvětlil cestu a oni švihali domů. Krátce na to k houbaři přiběhl bezdomovec.

„Osobo, neviděl jste tady běžet děti?“

„Ale jo, to víte, město je samé smetí.“

„Ptám se, jestli jste tu neviděl holku a kluka.“

„Jo tak? No jo, technické na to mají vozy kuka.“

Bezdomovec mávl rukou a odešel cestou k místní skládce.

Jeníček a Mařenka zatím našli cestu domů. Jakmile je tatínek uviděl, byl rád, neboť si už dávno uvědomil, že si je vlastně může odečíst z daní.

5/5 (1)

O autorovi

Josef Stráca Ilko

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Inline Feedbacks
View all comments
Četba díla zabere cca 2 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
5/5 (1)

Poslední příspěvky autora:


Noční režim
Četba díla zabere cca 2 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
5/5 (1)
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora


Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

A tak jsem na to tenkrát přišel. Co mi to dalo hlavy lámání! Skoro celou polovinu života. A to už...
Když jsem jednou kráčel otevřeným vesmírem po šňůře na prádlo, všiml jsem si úžasné záře...
Tanečky v lázních   Seděl jsem u snídaně v lázeňské restauraci a doufal, že mi čtrná...
Když jsem se mezi nimi objevil, na hřbitovní zdi bylo plno. Byl jsem slepý. Jako když se narodí pes...
Neobyčejný příběh Ať kdokoliv myslí na cokoliv, všechno se splní
  “Co to máš na tváři? Tady vlevo? Vždyť to vypadá jako hadí kůže. Ale je to slizké....
předchozí část zde … V noci jsem ale opět nemohl usnout. Mrazivá, tvrdá podlaha mě i přes si...
Pan Dan se rozvaloval na útulném místě spolujezdce a ospale pozoroval, jak za okny monotónně ubíh...
Možná si na konci příběhu řeknete, že šlo jen o banální a zcela běžnou krizi středního věk...
Houba se k Marii přislídila uprostřed zimy. Měla ráda chlad a Mariin pokoj by oním nejchladnější...
Katka: „Jděte všichni do hajzlu, já nemám čas na lidi, jsem ve slepý uličce a bloudim tady s...
Přepadení Dlouholeté finanční potíže, mě dovedly k názoru, že s tím musím něco udělat. B...
Bratři „Si idem hominis corpus reparatur ad vitam, pari ratione oportet quod quicquid in corpore h...
Sedím v potemnělém školním kabinetě s respirátorem staženým pod bradou, tak šíleně zamatlané...
předchozí část zde … Vzbudil jsem se na podlaze někdy kolem osmé ráno, celý rozbolavělý, se...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

V kanceláři:   Bylo pondělí a všichni jsme byli v zasedačce a čekali na naší styční d...
Probudila jsem se do nového rána. Slunce vrhalo do místnosti rudé odlesky, jako by ho překryly obrov...
Houba se k Marii přislídila uprostřed zimy. Měla ráda chlad a Mariin pokoj by oním nejchladnější...
  “Co to máš na tváři? Tady vlevo? Vždyť to vypadá jako hadí kůže. Ale je to slizké....
A tak jsem na to tenkrát přišel. Co mi to dalo hlavy lámání! Skoro celou polovinu života. A to už...
Pan Dan se rozvaloval na útulném místě spolujezdce a ospale pozoroval, jak za okny monotónně ubíh...
Za okny kavárny se na špinavý chodník snášela lehká popelavá sprška. Ticho. Venku se v chladné ...
Když jsem se mezi nimi objevil, na hřbitovní zdi bylo plno. Byl jsem slepý. Jako když se narodí pes...
Možná si na konci příběhu řeknete, že šlo jen o banální a zcela běžnou krizi středního věk...
Bratři „Si idem hominis corpus reparatur ad vitam, pari ratione oportet quod quicquid in corpore h...
  Jmenoval se Evelína a byl to jeden z prstenů, které roku 1341 nechal vyrobit Karel IV u praž...
Sedím v potemnělém školním kabinetě s respirátorem staženým pod bradou, tak šíleně zamatlané...
Přepadení Dlouholeté finanční potíže, mě dovedly k názoru, že s tím musím něco udělat. B...
Nanami Ichigo: Seděla jsem doma v obýváku na gauči a pustila si televizi. Dávali pěkný film s R...
Rodina bez dětí? Nepředstavitelné. Rodina bez dětí pro nás nebyla rodinou. Po dětech jsme toužil...
0