Povídka

Ledvina

Mám radost, že je zase pátek. Jedu právě autem po dálnici a myslím na ni a na jejího syna Břetislava. Těším se na to, jak si o víkendu zase odpočinu po jejich boku. Škoda, že mám firmu tak daleko od nich. Nemůžeme si ale vybírat, práce je málo a nevydělávám špatně. Vzpomínám, jak jste se pohádali. Stěžovala sis, že už Břetislavovi tolik nerozumíš. Ale to víš, puberta je puberta. Snad to tento víkend bude lepší. Vystoupil jsem z vozu a stoupal po schodech. Letní slunce kreslilo na zdi podivné tvary. Zvonek jen tak cinknul, když se ozvaly zvýšené hlasy. Otevřela jsi mi celá uplakaná. „Promiň, ale zase se hádáme.“ Ve tvých očích byl vidět smutek.

   „Nechceš se jít projít? Uleví se ti.“

   „Asi ano, alespoň si v klidu promluvíme.“

Sedíme v kavárně.

   „Minulý týden si Břetislav koupil holicí strojek. Ještě mu pod nosem nic neroste, ale myslí si, že ho potřebuje. Přidala jsem mu na něj, protože měl málo. Poprosil mě, abych to nikomu neříkala. Pracuji však s paní Vyhnálkovou, což je matka Jirky, Břéťovo spolužáka a při rozhovoru o škole mi to ujelo. Prostě jsem se podřekla o tom holicím strojku. Není to tak důležitá a zásadní věc, ovšem když Jirka ve třídě udělal rozruch a celá třída se Břéťovi smála, pochopila jsem, že to byla velká chyba. Vyčetl mi to. Mou omluvu nepřijal. Nemluví se mnou.“ Vzlykala. Pohladil jsem ji po vlasech a nevěděl co říct. Čas to zahojí. Další neděli se u nás pracovalo. Když jsem po čtrnácti dnech opět zazvonil u jejich dveří, celý incident mi vypadl z hlavy. Otevřel mi Břetislav. Zabručel pozdrav a odešel do pokoje. Pavla stála u plotny a vařila večeři. Z jejího pohledu bylo vidět, že konflikt trvá.

„Kdykoliv na něj promluvím, vyjede jak mašina.“ Stěžovala si.

„Zkusím s ním promluvit.“ Zašeptal jsem a vkročil do pokoje.

Stál u okna, jako by na mě čekal.

„Jdeš dělat spojku?“ Vyštěkl.

   „Ne, jen si chci o tom všem s tebou promluvit.“

   „Nevím proč? Já nic neprovedl.“

Otočil se od okna a posadil se na židli.

„Podívej, víš sám dobře, že se do tvé výchovy Pavle nemíchám. Jenže teď se to týká i mě.“ Vstal jsem a pohladil ho po vlasech. Cuknul.

„Můžu vědět jak?“ Podíval se na mě pohrdavým pohledem.

„Samozřejmě, když se Pavla trápí, tak já se trápím také, protože ji mám rád. Kromě toho se nechci dívat na to, jak se váš vztah rozpadá. Uvědom si, že je to tvoje matka.“ Snažil jsem se a ruce se mi potily.

„Jenže já nezradil,“ reagoval okamžitě.

   „Ona také ne. Jen udělala chybu. Nezapomeň, že tě má ráda. Trápí ji to asi víc než tebe. Mohl bys zkusit taky jednou odpustit. Nebyl to zlý úmysl.“

Podíval jsem se na něj a bylo mi jasné, že se mnou nesouhlasí. Odpoledne odjel s kamarády na vodu. Hodinu po jeho odjezdu zazvonil zvonek. Pavla otevřela. Byla to policie. Kluci jeli rychle a řidič nezvládl zatáčku. Břetislav leží v nemocnici. Okamžitě jsme se tam rozjeli. Ležel na lůžku celý obvázaný a nevnímal.

„Paní Savičová, pojďte ke mně do kanceláře.“ Vzal Pavlu za paži doktor a já čekal na chodbě. Když se vrátila, oznámila mi, že má Břetislav kromě několika zlomenin rozdrcenou levou ledvinu. Před osmi lety byl operován a pravá mu nefungovala. Znamenalo to pouze jediné. Najít vhodného dárce. Rozhodla se okamžitě. Domů jsem jel sám. Pavla zůstala v nemocnici na vyšetření. Když jsem po čase přijel, bylo už po operaci. Ležela na lehátku a usmívala se. Bude dobře. Ujistila mě a zavřela oči.

„Mě ještě nepustí z lůžka. Mohl bys prosím za ním zajít?“ Přikývl jsem a vydal se za Břetislavem. Vypadal už mnohem lépe. Vztáhl ke mně ruku a uchopil ji pevně.

„Co máma? Doktor povídal, že žiju díky jejímu rychlému rozhodnutí.“ Hledal slova.

„Už je v pořádku.“ Uklidnil jsem ho a pohladil po vlasech. Teď už neucuknul. Než usnul, ještě zašeptal.

„Vyřiď mámě, že ji mám rád.“ Bylo mi jasné, že ji odpustil. Okamžitě jsem jí vzkaz tlumočil. Slzy jí stékaly po lících a já je utíral. Nebyly to slzy smutné, ale veselé. Zase mi s nimi bylo dobře.

☆ Nehodnoceno ☆

O autorovi

Josef Stráca Ilko

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Inline Feedbacks
View all comments
Četba díla zabere cca 4 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:


Noční režim
Četba díla zabere cca 4 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora


Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Jsme rodina Hodačová. Já se jmenuji Sandra Hodačová a je mi dvacet pět let. Měřím sto sedmdesát...
Já, mé druhé já a zase já. Cinkot sklenic, tříštícího se skla a rámusu v podobě hlaholu op...
Několik hodin v životě muže, který ztratil zdraví, naději a svou rodinu. Naději a zdraví mu slí...
Tamhle svítí sjezdovka! Znala jsem ho už od školy. Tehdy to bylo takové hubené bidlo, krátké vla...
Když jsem byl mladý a rozhodoval se, jestli se stanu policajtem, ještě jsem ale nevěděl, že budu m...
Přepadení Dlouholeté finanční potíže, mě dovedly k názoru, že s tím musím něco udělat. B...
Neobyčejný příběh Ať kdokoliv myslí na cokoliv, všechno se splní
Dnes se mi zdálo, že jsi umřel, víš? Byl to zvláštní sen, kde jsem byla zmatená a vyděšená. P...
předchozí část zde   V. Příběh ne tak úplně obyčejného šílenství Náběh byl poma...
Z pohledu Teressy:   Ale nakonec na zátah za podezřelým jsem jela já, Gideon, Reid, Morgan a ...
Všichni koukají na video nahrávku, kterou natočil student:   Gideon nás přiměl se dívat na...
Když jsme dorazili na stanici šerifa, hned jsme se všichni sešli v místnosti, kterou pro nás šeri...
RICHARD SLESSMAN   Z pohledu Jane:   Nakonec jsem zůstala s Hotchem v naší provizorn...
Konečně! Dočkal jsem se. Osvěžení po dlouhém dni. Už mi ho bylo třeba. Hřejivá voda stéká k...
“Tak už je tady zase. No jen se koukni.” “Je to ona. Všiml sis? V poslední době už chodí s...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Jemný vánek rozechvíval cípy jejích blankytných vílích křidélek. Dudlinka měla naspěch, letě...
    Byl zas na cestě. Už ani nevěděl, jak se tam ocitnul. Stejný chodník, stejný směr, ba i h...
"Tati, tati! Já chci k tobě!" kňučí z dálky nepřeslechnutelný hlásek. Kdo by odolal...
Muž ve žluté košili   Romana se usadila na křesle a vyčkávala, kdy přijde Stanislav, znač...
Píšu. Nevím, co z toho bude, jestli povídka, román, nebo něco jiného. Píšu pro radost a pro uvol...
Tanečky v lázních   Seděl jsem u snídaně v lázeňské restauraci a doufal, že mi čtrná...
Dvě slova ... použijte důležitá slova včas ...
Lojza se vyhříval na lavičce, s obličejem otočeným ke sluníčku. Hltal každou vteřinu tepla, kte...
předchozí část zde … Vzbudil jsem se na podlaze někdy kolem osmé ráno, celý rozbolavělý, se...
Přesn(á)idavka Dej to sem nebo ti to vyrvu z ruky ty polotovare! Nečum na mě a hrň to do mě! He...
Náhle ho probudil nějaký divoký sen, který vmžiku zapomněl. Zrakem přejížděl po svém neuklize...
Mé jméno je Rebeka, ale všichni mi říkají Beka. V tom baráku jsme s bráchou Nikolasem a mámou ...
předchozí část zde … V noci jsem ale opět nemohl usnout. Mrazivá, tvrdá podlaha mě i přes si...
Odpuštění  není o tom ...
Pro malého Jiříčka byl tatínek hrdinou, protože v podpažním pouzdře z tvrdé, světle hnědé, v...
0