By zimní večer. Tma, mlha, mráz. Ztrácela jsem se ve svých myšlenkách. Větve mě chytaly za čepici kterou jsem jim nechtěla přenechat, jinak bych zmrzla. Hlavně nezastavit.
Nevěděla jsem kam jdu. Všude kolem mě byla jen zmrzlá příroda a ticho. Kdy dorazím do cíle? Kde je můj cíl? Točila jsem se v kruhu. Změnila jsem směr a narazila jsem na cestu. Rovná cesta stále vzhůru. Občas mi uklouzla noha na zledovatělém kameni. Přestávala jsem cítit prsty v tenkých rukavicích. Jen já a ticho. Já a mlha. Já a zima. Já a myšlenky.
Nevěděla jsem kam jdu. Neměla jsem kam jít. Nikdo mě nechtěl. Nebo chtěl a já to nevěděla. Proč lidé nemluví upřímně? Nevím. Nevyznám se v tom. Začla jsem mluvit s tou mlhou kolem mě. Nikdo jiný neposlouchal. ,,Ahoj mlho.” začla jsem rozhovor ve kterém jsem nečekala na odpovědi. ,,Já jsem Adéla. No jo, ty jsi mlha, já vím. Máš nějaké kamarády?” ptala jsem se sama sebe a nevěděla koho se ptám. Zamyslela jsem se a noha se mi prudce svezla po zamrzlé kaluži. Bolest mi projela kotníkem a já málem vykřikla. Nesmím zastavit! ,,Mlho, ty asi nemáš kamarády. Já taky ne. A teď tady asi zmrznu. Je umrznutí uprostřed ničeho dobrý konec?” Mlha nic neříkala. Já už taky ne.
,,Víš, mlho, asi už mě to nebaví. Prostě si tu sednu. Tak zmrznu, no. Komu to bude vadit?” řekla jsem a šla jsem dál. Měla jsem se příliš ráda. Byla jsem příliš velký optimista s neustálou nadějí na něčí chvilkovou pozornost. ,,Tak ne, mlho. Nechce se mi umrznout. Chci žít a radovat se z života.” málem jsem vykřikla myšlenku, která mě napadla s takovou intenzitou, že jsem ji nemohla potlačit.
V té chvíli se mlha začala zvedat. Najednou jsem jasně viděla tu mrazivou krásu kolem sebe. Usmála jsem se. Měla jsem pocit, že celá moje zmrzlá skořápka praská pod tím úsměvem. Cítila jsem, jak se mi tělem rozlévá teplo. Zadívala jsem se před sebe a zjistila jsem, že stojím před Tvým domem. V jednom z oken se svítilo. Teplé světlo se rozlévalo po jiskřivě bílém sněhu. Rozběhla jsem se k domu. Ke Tvému domu.
Začla jsem bušit na dveře. Otevřela jsi. Ucítil jsem teplo Tvého náručí. „Marie, snažím se Ti pomoci, ať už Ti to přijde jakkoli.” Neměla jsem co říct. Jen pár vzlyků Ti odpovědělo, jak moc Ti děkuji.
Hlasité předčítání
