Beruška

Z pozůstalosti Mika Ekima

Slibná povídka (a možná i něco víc), bohužel nedokončená. Autor, Mike Ekim, měl vždy rozepsaných takovýchto motivů více a vracel se k nim podle nálady. Bohužel, mnohé z nich již nestačil dokončit. Povídka je pěkně psaná a má příjemnou atmosféru, byla by škoda nezveřejnit alespoň tento úryvek.

Pejč

1

TU NOC mě něco divně tísnilo na prsou. Nebo se ten červík vrtěl v mé hlavě? Obracel jsem se z boku na bok, cítil jsem zvláštní nepokoj. Mezi žaluziemi prosvítala zář úplňku a občas se zamihotala hvězda. Odhodil jsem přikrývku; směr kuchyň, otevřená dvířka lednice, Demarsova uklidňující kapsle, láhev se sodovkou a několik chvatných doušků. Vpovzdálí zpíval zatoulaný šakal řečí, které jsem nerozuměl. Hleděl jsem na měsíc a čekal, kdy na mě přijdou milosrdné mrákoty. Věčný cvrkot cikád jako by představoval ouverturu toho, co mělo následovat. Otevřel jsem domovní dveře a vyšel na práh poslouchat zvuky noci. Hlava však stále včelí úl. Je to snad už poslední reinkarnace? Ve světle lamp, které jsem měl nad vchodem, zajiskřily stopy slimáků, kteří si zkracovali cestu přes schody. Myslím, že už to chápu. Skončila doba, kdy ses mohl schovávat před realitou, nepomáhá to, je čas. A tak jsem vešel zpátky dovnitř a začal balit.

2

VE HVĚZDNÉM PŘÍSTAVU nebyla ani noha. Mrtvé hangáry bez známky života. Nebyl jsem tu snad už tři čtvrti roku, doufám, že mi mezitím neprovedli nic s Beruškou. Tarbetonová plocha mírně světélkovala, nad ní se tetelil horký vzduch v předzvěsti faty morgány, v kotcích unaveně poštěkávali hlídací psi. Kde je ZO 43-52? Hledám cestičku. Pod nohama mi křupají krystalky silikonu. Žlutá čára, pár šipek, vrata. Snímač dlaně, zdalipak si mě ještě pamatuje, až na poslední dvě splátky jsem byl svědomitý a poctivý. Přikládám ruku. Uvnitř něco šramotí. Brána se chvěje, vrže, otevírá se. Uvnitř stojí Beruška v plné kráse. Váhavě se k ní blížím v očekávání nějakého neblahého překvapení. Beruška se sice tváří trochu vyčítavě, ale vypadá, že je ve formě. Nezlob se, musím tě prohlédnout. Můj život bude v tvých rukou? počítačích? motorech?…, melu si něco v samomluvě. Tu a tam se uchytila plíseň, bylo tam pár drobných poškození kryolitového pláště, ale na to stačí orbitová žvýkačka. Provedl jsem nezbytné opravy a palcem otevřel vstupní dveře. Trvalo to jen chvilku, akumulátory byly zřejmě OK. Osvětlení fungovalo a chodbička vedoucí přechodovou komorou mě lákala do velitelské kabiny. Vešel jsem, usedl do křesla, spustil počítač, automatická kontrola systémů se rozeběhla a já jemně ohmatávám ovládací prvky. Všechno se zdá být v normálu. Navolil jsem odletový program a stiskl tlačítko Start.

3

ZATÍM vše probíhalo hladce. Řidičák i techničák jsem měl v pořádku, platnost permanentky k pobytu ve sluneční soustavě ještě nevypršela. Dál to bude horší. Navedl jsem Berušku na oběžnou dráhu okolo Pluta. Musím si všechno trochu rozmyslet. Jestliže se rozhodnu, jak se asi rozhodnu, nebude už cesty zpátky. Vím, že to stejně udělám, ale tak trochu pokrytecky sám před sebou předstírám, že uvažuji s chladnou hlavou, hledám obhajobu určenou vlastním pochybám, neexistující nezvratné důvody, proč to musím udělat, přesvědčivá zdůvodnění tomu ustrašenému a nijak zvlášť výjimečnému človíčku, který ve mně přebývá, jež by mu zavřela dotírající prostořekou pusu. A taky musím ještě zavolat svému příteli Motorákovi, který by měl vědět pár věcí pro případ, že bych se už nevrátil. Rádiový signál bude brzy slabý a UHB pásmo nechci použít, protože se permanentně monitoruje. Až to vše přetrpím, stanu se psancem.

4

ZÍSKAT POVOLENÍ k opuštění sluneční soustavy není moc snadné a vsadil bych své boty, že bych ho dnes nedostal. Světová unie na to má asi sto padesát netformulářů, kde se vás ptají i na to, jestli se drbete v nose levým nebo pravým malíčkem. I můj dosavadní život nebyl zrovna konformní, kdybych měl vyplnit pravdivě kolonku Jak často navštěvujete McDonalds‘?, měl bych to předem spočítaný. A tak mi nezbývá, než najít jinou cestu. Naštěstí jsem se něco přiučil od několika spacehackerů, se kterými jsem se seznámil v hospodě U Buldoka, a ti mi prozradili pár fíglů, jak na to, když chceš za kopečky. Problém je v tom, že se na to dřív nebo později přijde, a budeš-li se chtít pak vrátit, nikdo jiný než pan předseda Van Aken z haagského Vesmírného nejvyššího soudu tě nebude vítat s otevřenou náručí. A mým cílem je planeta v souhvězdí Lodní zádě, potácející se okolo dvojhvězdy 10629, planeta zoufalá a v mrákotách, poněvadž jsem ji opustil. Nebo spíš je. Carineu a Illis. Jedna skrývá svou krásu pod mlžným závojem oxiheloinu a druhá vypálila do mé sítnice nesmazatelný obraz svého doufajícího obličeje. Mám pocit jako váhavec po flašce rumu. Je rozhodnuto.

5

MOŽNÁ že už bych měl prozradit něco víc i o sobě. Je mi šedesát a pokud se dožiju průměrného věku, měl bych mít před sebou ještě dalších padesát let. Jsem takříkajíc muž v nejlepším věku, až na to, že kromě Berušky a toho domečku v Nevadské poušti, nic nemám. A také ta třicetiletá, čtyřicetiletá děvčata už na mě hledí v lepším případě se soucitem, anebo jindy s podezřením na vilného staříka. Moc jsem se teda nevyved. Můj otec a matka, dejž jim pánbůh dobré nebe, nijak nevybočovali z běžných pravidel. Táta dělal celý život nějakého středního manažera u jedné přepravní firmy živící se turismem k Marsu a k Jupiteru, máma se nechala oblbnout Osvícenou stranou Konráda Meixnera a věřila těm naivním idejím až do smrti. Nikdy jsme toho spolu moc nenamluvili. Ale když odešli, oba je schvátila Vickersova choroba, zjistil jsem, jaké prázdno po nich zbylo v mém srdci. A najednou jsem se v tom prázdnu octl i já sám. Měl jsem několik lásek. Vydrželo to i pár let. Ale nakonec se ukázalo, že ta látka, ze které jsem utvořen, se špatně opracovává a upravuje. A tak jsem teď sám. Vlastně to jediné, co mi zbylo, je Beruška, Carinea a Illis. Illis.

6

CO BYCH VÁM MĚL VYPRÁVĚT o Illis. Všechno se časem dovíte. Teď nedokážu říct nic jiného, než že je nádherná. Možná že je to jen moje chiméra, ale dopřejte mi na stará kolena utopit se ve svém sladkobolu. Illis. Na ty oči nedokážu zapomenout. Jemná kožní řasa na očním víčku způsobovala, že její pohled byl zároveň zastřený i pronikavý, grácie, se kterou se pohybovala, určitá odměřenost kombinovaná s vyzývavou upřímností, bavte se o tom se zpitomělým zamilovaným chlapem. Mým cílem je Carinea v souhvězdí Lodní zádě. Jsem jako sameček kudlanky nábožné. Zapínám komunikátor. Adresa: uww.spacevista.uni. Alea iacta est. Kostky jsou vrženy.

7

BUDE TO CHVÍLI TRVAT. Teoreticky bych se mohl dostat na Carineu jediným kvantovým skokem, ale když překročíš Hopfieldův limit, koleduješ si o to, že se transformuješ alespoň částečně do hmoty, a to znamená, že ti pak bude kousek chybět. Nepříjemné je, když je to třeba drobet mozku nebo srdíčka. Beruška mi poradila pět skoků. Položil jsem se do Heyrovského lázně a spustil přibližovací program. U Cariney bych měl být asi za čtvrt roku.

8

CARINEA. Krásná, zelenomodrá, uchvacující. Jdu do sprchy smýt zbytky Heyrovského lázně, které na mně sem tam ulpěly, a také abych si osvěžil oči. Kvantové přeskoky jsou vždycky náročné na zrak. Světová zdravotnická organizace uvádí jako hranici sto skoků. Jinak můžeš přijít o oči. Já jsem skákal osmadvacetkrát, tak mám ještě rezervu. Beruška se vznáší nad Carineou a já naladím jen tak zbůhdarma nějaký místní televizní signál. Slyším tu něžnou, měkkou řeč, asi nějaké zprávy, přesto však v těch slovech, některým z nich nerozumím, cítím potlačenou úzkost a obavu. Obě slunce se teď nacházejí skoro v zákrytu. Je období superpřílivu. Voda teď dosahuje až k podlaze kolových superdrapů, velcí mírumilovní mloci připlouvají až k terasám a prosí o kousek sušené ryby. Mangrovový les ožívá a aligátory opouští letargie. Jdou se nacpat na pár měsíců, aby měli do zásoby, až voda zase za několik týdnů opadne. Illis sedí na ploché střeše pod slunečníkem, v ruce drží kousek klepýtnatce a krmí racky.

9

USADIL JSEM SE opět ve velitelském křesle a prst mám vztyčený nad tlačítkem. Tolik po tom toužím, ale zároveň mám strach, strach, že mi neodpoví, anebo ještě hůře, řekne mi něco jako: Miku, víš, leccos se změnilo und so weiter und so weiter… To co říkají ženy, když vám nechtějí moc ublížit, ale je to horší, než kdyby řekly: Běž do hajzlu, ty kreténe. Prst visí ve vzduchoprázdnu. Illis a Ratea Me, Šipon, Merea, 7852227643A5. Možná že to je nejobtížnější počin, který musím dnes vykonat. Sáhnu do regálu pro Jacka Danielse. Dám si pořádný doušek. Nadýchnu se a zavřu oči. Zmáčknu tlačítko s tím zeleným telefonním sluchátkem.

10

ŠE PETEA ME? Leš šeni kao? Voláte mě? Co pro vás mohu udělat? Ozvalo se na druhé straně komunikátoru. Hlas podobně měkký jako Illidin, ale nebyla to ona, její matka už nežila, tak to musela být její sestra Erita. Erita e? Mes pre Illis, pre pre. To je Erita? Moc bych potřeboval mluvit s Illidou. Neso, Illis paši veče eo. Pešimač načo ge. Tičo ečeče komeče? Bohužel, Illis není teď doma. Nevím, kde je. Můžete zavolat později? Kašu, če pevešago, hiče Mike sespeselit. Veršong. Nezlobte se, nerad jsem obtěžoval, řekněte jí, že je tu Mike. Nashledanou. Kde je asi Illis, něco ve mně zatrnulo. Musím někde přistát.

11

NEZBÝVÁ, než zavolat oficiální letové středisko, jinak by mě složila jako meteor Profylaxní služba. 0111222 bylo Centrum. Volám. Po čase se ozve nějaký úředník a ospalým hlasem se ptá, co jsem zač a co tu pohledávám. Jsem Mike Ekim z planety Země ze sluneční soustavy (Sol) a přiletěl jsem v míru na návštěvu svých přátel.Okamžik. Na druhé straně pseudodrátu se něco děje, úředník se probudil a podniká nějaké akce. Šramot, šustot, tlumené hlasy. Pak jiný hlas. Mohl byste zapnout obraz, prosím. U komunikátoru velitel sekce A5 Gennis Veriae. Celá planeta je pro tebe otevřená, ó Nejvyšší. Skrápím slzami cestu pod tvýma nohama a budu vděčný za každý tvůj pohled. Trochu mě to vyvedlo z míry, ale co jsem nakonec mohl čekat. Povstaň ze země Gennisi a řekni mi, kde mám přistát. A5-304-76, ó Pane, řekl Gennis.

12

ZADAL JSEM SOUŘADNICE. Beruška šlapala jako hodinky. Vytáhl jsem přistávací zařízení a jako motýl jsem se snesl k zemi. Otevřel jsem dveře a vystoupil ven. Oxiheloinová atmosféra mě nejdřív trochu omámila, ale zvykneš si raz dva. Nějaký podřízený ještě v chvatu rozmotával smaragdově zbarvený koberec směrem k východu z mé lodi. Na vzdálenějším konci toho koberce stál Gennis Variae. V ruce má snítkupačirey. Odváží se popojít o krok vpřed, poklekává a čeká na mě. Co mám dělat? Vydám se k němu. Celá Carinea doufala, že se vrátíš, ó Pane, ó Nejvyšší. Přijmi rodovou snítku na znamení, že zůstaneš navždy s námi. Jinde by to byla jen formalita, ale já jsem musel řešit zapeklitý problém. Když na Carineji přijmeš snítku pačirey, je to pro tebe doživotní závazek, máš na vybranou, buď sláva a úspěch, anebo opovržení a smrt… Je-li vám nabídnuta, odmítnout se dá jen stěží. Miluji Carineu, miluji Illis, ale nedokážu si představit, že bych byl, byť obskakován ze všech stran jako palácový psík, zbaven volnosti a svobody.

13

VÁŽÍM SI TVÉ ÚCTY, vážím si přízně celé Cariney, ale věz, Gennisi, po pobytu na planetě Zemi se u mě vyvinula jistá přecitlivělost, tam se tomu říká alergie, na pačireu. Buď tak laskav a věnuj snítce péči do doby, než zase přivyknu a budu ji moci s hrdostí převzít z tvých rukou. Gennis chvíli zaváhal, ale pak pravil: Jak si přeješ, ó Pane, ó Nejvyšší. Následuj mě, prosím, a ukázal na kapkovité vozidlo přistavené uprostřed hlučícího davu.

14

GENNIS mě zavezl do jakési rezidence obklopené parkem, vypadalo to, jako když vezmeš zahradnické nůžky a zastřihneš kombinaci džungle s amazonským pralesem. Gennisovi lidé sice seděli na stráži ve vestibulu, ale měl jsem přece jen dostatek klidu a soukromí, abych si mohl v příjemném prostředí klimatizovaného apartmá vše znovu promyslet. Byla tady taky supravize, komunikátor, dokonce teleportér, byť jeho kontrolka zářila červeně, musel bych asi požádat o jeho zapojení. První věc je najít Illis, byla má poslední myšlenka, než jsem usnul. …