Ačkoli ti dva vedli chytré řeči v hospodě skoro každý pátek, dnes na ně neměl František Moucha náladu. Usrkával pivo a tvářil se znechuceně. Kamarád Bedřich jeho rozpoložení zaznamenal a schválně si do něj rýpl.
„Víš, o čem jsem už kolikrát přemýšlel, Franto? Jak vůbec přistává moucha na stropě?“
„Co? Prostě si na ten strop sedne.“
„No ale jak?“
Frantovi napřed nedošlo, že je to narážka na jeho příjmení. Když ale ten hloupý vtip pochopil, řekl: „Myslíš, Béďo, že bych to měl vědět, když se jmenuju Moucha.“
„No právě, bejku. Přemýšlel jsem, jestli bočním výkrutem, nebo se před přistáním obrátí a letí kousek vzhůru nohama, než dosedne.“
„Vole,“ vysvětlil Franta Bedřichovi.“
Věc mu však nešla z hlavy a dumal o přistávání mouchy i cestou z hospody, což zlepšilo jeho duševní stav a domů dorazil už v dobrém rozmaru jako každý opilec.
Žena spala v ložnici a on vešel do tichého obýváku. Rozhlédl se, s hned zamával rukama, odrazil se od země a už kroužil kolem lustru. Chvíli se kochal letem, ale pak natáhl ruce, zachytil se nepatrných výčnělků omítky a jeho tělo i nohy se ke stropu setrvačností připlácly také. Jenže František byl přece jenom pro pobyt na stropě dost těžký, takže se vzápětí odlepil a padl na znak, naštěstí rovnou na gauč.
„Ty ses tedy zřídil,“ vešla do místnosti jeho žena, kterou ta rána vyrušila. „Nemusel bys ale dělat kravál! Aspoň.“
Ráno Františka Mouchu bolela z včerejšího chlastu hlava. Navzdory tomu si náhle vzpomněl, jak kdesi četl, že v každém člověku existují dvě osobnosti. Prý je jedna dominantní a druhá potlačená, takže si ji většina lidí neuvědomuje.
Jestli to druhé já existuje, musí se přece někdy třeba jen náznakem projevit, říkal si při holení v koupelně.
„Lásko!“ zavolal na ženu. „Myslíš si, že každý v sobě přechovává ještě druhé já?“
„Cože?!“ křikla manželka z kuchyně a řítila se za Frantou. Rozrazila pootevřené dveře, až mu prudce drcly do lokte a on se řízl do tváře.
„Kruci,“ zaklel.
„Vidíš, to máš z těch svých pitomostí. Vypadáš teď, jako by ses někde porval.“
„Ptal jsem se, jestli má člověk v sobě ještě druhou osobnost?“
„Cože…? Ale dej mi pokoj,“ odsekla žena a vrátila se do kuchyně dělat snídani.
Sotva však František Moucha osaměl, zaťukal si jeho obraz v zrcadle na čelo a pravil: „Co tě to napadlo? Říkat po ránu takové nesmysly, navíc v kocovině, je vždy nebezpečné.“
Než se Franta vzpamatoval ze šoku, přistála mu přesně uprostřed čela moucha a v zrcadle vypadala jako otvor po projektilu.
Hlasité předčítání