Z deníčku studentky 1

To se takhle ráno vzbudíte, tedy jste vzbuzení otravným zvoněním budíku, a jen co otevřete oči, víte že něco je špatně. Protože i když otevřete oči, všude kolem je tma. Nejdřív přemýšlíte kdo by vám v noci volal a tak vás vzbudil. Po prohlédnutí mobilu a opětovném zvonění budíku pochopíte, že to opravdu není jen bláznivý kamarád ale před šestou ráno. To nám to hezky začíná, skluz už při vstávání.

A jelikož těžká jsou rána všech co musí vstávat brzy, místo oblékání zimních vrstev oblečení sedíte na pohovce a přemýšlíte nad smyslem života. Po prvních dvou vrstvách přichází fáze improvizace s vlasy. Šamponem ve spreji sice zakryjete to, co jste včera nestihli umýt, ale zároveň vám ve vteřině zšediví část hlavy. Nevadí, culík zachrání všechno. Po čtvrthodině strávené v koupelně už nezbývá moc času, protože autobus na vás čekat nebude, vy na něj ano.

Takže rychlá snídaně, většinou jogurt snězený ve spěchu ve stoje. Ještě naházet svačinu, která je naštěstí připravená od večera v lednici, do správné tašky, v mém případě batohu a překontrolovat učebnice a podobné nezbytné pomůcky pro pobyt v našem (vzdělávacím) ústavu.  Najít peněženku spolu s kartou na autobus se také vyplatí a může se vyrazit. Ještě moment, přiobléknout zbývající dvě vrstvy oblečení, nasoukat se do bot a hurá do zimy.

Teď přichází onen osudný moment. Bydlím blízko zastávky, takže jestli autobus profrčí kolem našich dveří ve chvíli kdy si odemykám, docela obvyklá situace, budu v tom mrazu čekat pět minut na další. Lepší situace nastává když stihnu dojít na zastávku dřív než je přistavěna má modrobílá limuzína se zvláště otužilým řidičem, kterému se nejspíš nechce topit. Když najdu alespoň trochu ucházející místo, samozřejmě už za jízdy, protože času není nazbyt, naskládám se na sedačku s prostorem pro nohy vyráběným asi pro liliputa, na sebe hodím batoh s učením a můžu si spokojeně vydechnout a věnovat se mně tolik libé činnosti, totiž spánku.