Před požárem:
V jedné učebně si studenti zapisovali novou látku z tabule, kterou jim vysvětlil, jejich profesor. V tom se ozval zvonek.
„Dobře, konec hodiny. Ale ještě než půjdete, tak vám dám domácí úkoly.“ Ozval se hlas profesora. Každý student, než odešel z učebny, přišel k profesorovi, od kterého dostal zadání na domácí úkoly.
„Děkuji, profesore Wallaci.“ Poděkovala jedna studentka profesorovi.
„Není zač.“ usmál se profesor na studentku. Když všichni studenti začali odcházet, profesor Wallace si začal sklízet z katedry své věci a byl připraven také k odchodu. Když se zavřely dveře, dovnitř natekla smradlavá tekutina a někdo tuto tekutinu zapálil. Profesor neměl šanci uniknout.
V provizorní místnosti:
Já a děkanka jsme poslouchali Gideona, který děkance vysvětloval instrukce, co se vše ještě dneska podnikne. Den se chýlil ke konci a naše práce teprve začínala. Nevěděli jsme kde, ale věděli jsme, že žhář dneska zaútočí. Zbytek týmu byl na svých místech, kam ho Gideon poslal.
„Nechceme vyvolat paniku. Východy se začnou blokovat a došlo by k větší katastrofě. Vše hlídáme, takže…“ nedokončil Gideon větu, protože kromě toho, že se spustil požární poplach přiběhl požární inspektor.
„Agente Gideone? Agente Gideone? Agente Gideone?“ víc říkat nemusel. Mně i Gideonovi došlo co se děje. Žhář zaútočil. Gideon se podíval na mě a oba jsme vyběhli na chodbu.
Gideon byl přes vysílačku spojen se zbytkem týmu. Říkali kde kdo je a co kolem sebe vidí. A všichni jsme přesto šli ven před kampus, kde jsme se měli všichni sejít.
„Všichni z budovy! Rychle!“ popoháněla jsem studenty, kteří pobíhali kolem nás, a začala se šířit panika. Snažila jsem se všem studentům i děkance pomoci, aby se rychle a bezpečně dostali před kampus.
„Pomozte mi někdo!“ začal křičet jeden student, ke kterému jsem přiběhla. Gideon pokračoval dál v cestě s ostatními.
„Vypadni odtud! Hned! Not tak!“ snažila jsem se daného studenta přimět, aby chodbu opustil a šel se mnou ven.
„Je tam profesor!“ nedal se student a snažil se, abych jsem ho pustila a on se mohl vrátit.
„Nech to být! Je mrtvý! Nech to být!“ dál jsem křičela na studenta a táhla ho před kampus. Snažila jsem se, aby se mi hlas netřásl, protože jsem musela nechat zemřít člověka. Ale to i k naší práci patřilo.
Venku před kampusem se o studenta postaral profesorský sbor i pár studentů. Já šla ke svému týmu, kde každý v ruce měl fotoaparát a vše fotil.
„Jane, vše v pořádku?“ zeptala se mě Teressa, když jsem si zakašlala. Trochu toho kouře jsem se nadýchala.
„Jo. Jsem v pohodě.“ Pousmála jsem se na Teressu a ohnula se, abych se vykašlala.
„Možná je tady a dívá se.“ Pronesl Derek a podíval se na Gideona.
„Foťte, jak jen to půjde.“ Rozhodl Gideon, který se rozhlížel kolem celé budovy i na studenty.
„Jane, opravdu jsi v pohodě?“ zeptal se mě Hotch, který ke mně přišel a položil svou ruku na má záda. Hned jsem se narovnala a podívala se do jeho očí.
„Už je to dobrý.“ Přikývla jsem, ale neusmála jsem se. „Žhář zapálil učebnu, kde byl profesor. Ten student ho chtěl zachránit.“ Řekla jsem všem a dívala se na Gideona.
Hlasité předčítání
