Teď ještě ne. Tolik toho má udělat. A co s tím, co udělal? To jako není nic? Všechno zmizí? Všechno, co prožil a cítil? Jen tak? Tolik miloval a toužil. Tolikrát vyhrál a tolikrát prohrál. A všechny lásky a hádky, všechny radosti a bolesti, veškeré štěstí – nic z toho tady už nebude? Nikdy a nikde? První láska. Kdyby ho neopustila, mohlo být všechno jiné. Miloval ji, ale naplnění nepřišlo. Byl už tak blízko. Vykouřili jointa a její obavy se rozpustily. Líbal ji. Všimla si pavouka na tmavomodrém ubrusu. Děsně se vylekala. Vysmál se jí. Urazila se. Nechala ho. Byly další ženy. A co to ostatní? Není možné, aby se všechno jen tak rozplynulo. Aby se to ztratilo. Kam? Aby se on rozpustil v čase. Co bude pak? Tak rád by to líp promyslel. Vrátil čas a prožil znova, co ho potkalo. Aby se mohl rozhodovat znovu. Jen mít čas opět všechno probrat.
Hlava se točí, jako když ve spirále stoupá vzhůru. Závrať. Nemůže nabrat dech. Ticho a tma. Zase ta rotace vzhůru. Mizí v ní čas. Moci se zastavit. Mít tak čas. Čas. Čas. Oni mě ale nenechají.
Prchá před nimi starou továrnou. Běží rychle a oni za ním. Proč ho honí? Proč před nimi utíká? Neví. Nemůže o tom přemýšlet. Stále mu dýchají na záda. Pořád ta šedá betonová zeď. Za rohem snad budou dveře. Jen další ulička. Plno odpadků a harampádí. Slyší je dupat. Konečně díra po vratech. Prudce zabočí. Schová se za stěnou. Nemůže tu zůstat. Najdou ho. Ale kam? Uvidí železné točité schodiště. Rozběhne se nahoru. Kovová ozvěna jeho kroků. Prozradí ho. Už mu zase jsou v patách. Namáhá svaly. Lapá po dechu. V nohou má křeče. Jsou blíž a blíž. Schody končí rezavými dvířky. Rozrazí je. Za nimi tmavá chodba.
Poslepu vyrazí do neznáma. Další dveře a veliká prostora plná lidí. Vypadají uboze a místnost zchátrale. Na co čekají? U stěny lavice. Za ní hromada celt. Odstrčí sedící lidi. Zahrabe se do haldy.
Před okem díra v celtě. Už tu jsou. Může je pozorovat. Tmavošedé uniformy. Mají samopaly. Pokřikují na sebe. Nerozumí jim. Neurvale vrážejí do lidí. Hledají ho. Jeden samopalem pokyne lidem na lavici, ať vstanou. Začne se prohrabávat celtami. Brzy toho nechá.
Objeví se jiný. Jde najisto. Bajonetem odhrne cíp celty. Dívá se mu přímo do obličeje. Má dívčí tvář a chladné modré oči. Mlčky a nehnutě na něj civí. Přikryje mu opět celtou hlavu.
Srdce buší až v krku. Proč ho nechal být? Stále se schovává. Lidé volají. Chlapi se samopaly jsou pryč. Konečně vyleze. Bez zájmu davu zmizí. Beznadějná čekárna je už za ním. Chodba vede k točitému schodišti. Je kamenné. Stoupá vzhůru. Netuší, kam jde. Zase je uslyší. Ženou se za ním. Přidá na tempu. Nemůže nabrat rychlost. Už ho málem mají.
Uvidí ve zdi niku. Skočí do ní. Nehybně stojí. Snad si ho nevšimnou. Probíhají v řadě kolem. Poslední dva se před ním zastaví. Jeden na něj ukáže. Rozchechtá se. Něco si povídají. Nerozumí jim. Druhý, ten s dívčí tváří a chladnýma modrýma očima, do prvního šťouchne. Oba odejdou. Už podruhé ho zachraňuje. Proč?
Sleze z niky. Znovu stoupá po schodech. Proč jde za nimi? Proč ne dolů? Musí jít. Ze schodiště vyjde na terasu. Dlouhý stůl s modrým ubrusem. Na něm plavovlasá dívka s chladnýma modrýma očima. V tureckém sedu. Vždyť je to ten s bajonetem. Vždyť je to dívka. Jeho první láska. Ptá se, co tady dělá. Dívka se jen usmívá. Obličej jí září.
Říká, že ji tehdy miloval. Že se s ní chtěl milovat. Dívka odpovídá, ať ji miluje teď. Už jí objímá. Svléká. Nechá ho. Už je v ní. Dívka je netečná. On se snaží. Ona se hlasitě směje. Ledově se směje. Zní to jako kvokání. Dělá, co umí. Stále jen apatie. Pořád ten hnusný smích. Už to nevydrží. Udeří. Její tělo ochabne.
V očích má slzy. Bere ji do náručí. Míří s ní do bezpečí. Za dveřmi čekají dva obrovští pavouci. Trůní v protějších rozích. Metrové nohy. Jsou zhulení. Ví to. Mají chladné modré oči. Vypadají zhuleně. A ty jejich sítě. Vyplňují celou místnost. Jsou tak schizofrenní. Vlákna tvoří bizarní obrazce. Až přechází zrak. Jak projít na druhou stranu?
Zaslechne zvuky běhu. Oni se zase blíží. Musí dál. Vykročí do sítí. Rozestupují se. Jedna. Druhá. Třetí… Pavouci se tváří pobaveně. Všechny sítě se rozestoupily. Je na druhé straně. Zády odtlačí dveře. Betonová plocha bez zábradlí. Kouká do bílého nebe. Položí dívku na zem.
Mír kolem. Oddechne si. Unikl. Vzápětí slyší lomoz. Zase oni. Beztvarý hluk. Mění se v zoufalý křik. Žalostné kvílení. Pronásledovatelé padli do divných sítí zhulených pavouků. Nastane ticho. Velká úleva. Sklo je vysypané. Zůstala po něm pokroucená díra. Jen stěrače před ní stále stírají vzduch. Hledí na nehybnou dívku. Působí klidně. Ale ty modré oči… Ty vytřeštěné chladné modré oči! Ty jeho mrtvé modré oči!
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Tvá povídka staví na velmi silném a překvapivém konceptu, kdy se snová, až halucinační realita nakonec ukáže být odrazem tragické události. Prolínání vzpomínek na první lásku s absurdními výjevy funguje jako skvělá psychologická sonda do zmatené mysli. Ačkoliv je motiv podobného bilancování v literatuře poměrně častý, tvé zpracování s pavouky a vojáky mu dodává svěží a originální nádech.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je jednoznačně nejsilnější stránkou tvého textu, protože čtenáře okamžitě vtáhne do víru zmatku a paranoie. Krátké, úderné věty skvěle simulují zrychlený tep a paniku hlavního hrdiny, který prchá před neznámým nebezpečím. Závěrečné mrazivé odhalení pak zanechává velmi silný emocionální dojezd.
Provedení – ★★★★☆
Stylistika textu je velmi čtivá a dynamické tempo skvěle podporuje snovou logiku vyprávění. Dej si jen pozor na občasné gramatické drobnosti, jako je špatný tvar zájmena (např. „už jí objímá“ místo správného „ji“), ale nenech se tím nijak odradit. Krátké věty sice budují napětí, ale v úvodu by text snesl i trochu plynulejší souvětí, aby rytmus nepůsobil až příliš sekaně.
Celkové hodnocení:
Jedná se o mimořádně poutavý a emočně nabitý text, který si dovedně hraje se čtenářovým očekáváním a snovou symbolikou. Podařilo se ti vytvořit tísnivou noční můru, jež v samotném závěru dává dokonalý a mrazivý smysl. Jen tak dál, máš skvělý cit pro budování napětí a vizuální představivost, která tvé psaní posouvá na velmi slibnou úroveň!