Tchajwanská horolezkyně a influencerka Gigi Vu se fotila na vrcholcích hor v plavkách. Jednou ale spadla a hodiny umírala opuštěná v divočině. Byla symbolem svobodné mysli a nezodpovědné odvahy, leč odvaha a svobodomyslnost jsou vždy nezodpovědné.
Svědomité a relativně bezpečné je sedět doma v teple na zadku. Člověk si zase ale moc neužije. Touhy nám dávají důvod existovat. Snaha žít dlouho až věčně se tudíž nemusí vůbec vyplatit, jelikož člověk pak stejně umře nudou.
Orel se takovými problémy nemusí zabývat. Stačí, když roztáhne perutě a rázem je svobodný. Odvážně se pak může střemhlav spustit na kořist. Žije přítomností. Také se o to snažím, ale trápí mě otázka, kdy přítomnost začíná? Asi ranním pohledem z okna na oranžový úsvit, který se nad lesy prodírá šedými mraky. Postaví v duši most, po němž se denně vydávám do budoucnosti. Mihotá se jako sen. Potom dorazí pochybnosti.
Něco mi v tom však chybí. Nejspíš úsměv, který je člověku vlastní. Objevuje se na tváři novorozeněte už mezi druhým a čtvrtým měsícem. I u nemluvňat Křováků v poušti Kalahari, a hned vyvolá zvýšenou lásku rodičů. Úsměv křováckých dětí je stejný jako evropských a amerických miminek a slouží témuž účelu. Ostatně totožně se usmívají i slepé a současně hluché děti.
Děti se usmívají, aby vyloudily dojetí a štěstí na tvářích rodičů a tím iluzi bezpečí. Jenže nikdo nemůže růst a nepřijímat nic nového. Proto se záhy vydávají různými způsoby na pouti do světa. Nabírají zkušenosti, přijímají závazky, zasvěcují své životy ideám, podléhají náboženstvím a chimérám, a jen málokdo z nich nakonec pochopí, že to nebyl jeho nápad, aby začal dýchat.
Nápad – ★★★★☆
Autor přináší velmi hluboké a podnětné filozofické zamyšlení nad smyslem lidské existence, svobodou a bezpečím. Myšlenkový oblouk od tragického osudu influencerky přes volnost orla až po instinktivní úsměv novorozeněte je originální a nutí čtenáře k reflexi. Jako základ pro esej nebo úvahu je to vynikající, avšak pro žánr povídky zde chybí nosná dějová zápletka a jednající postavy.
Atmosféra – ★★★☆☆
Text má spíše melancholickou a kontemplativní náladu, která čtenáře úspěšně vede k zamyšlení nad vlastní smrtelností a životními volbami. Emoce zde nepramení z prožívání příběhu, ale z existenciální tíhy předkládaných úvah. Přestože je atmosféra zádumčivá a podmanivá, absence klasického děje brání hlubšímu čtenářskému vtažení do konkrétní scény či situace.
Provedení – ★★★★☆
Stylistika textu je na velmi dobré úrovni, autor vládne bohatou slovní zásobou a věty plynou přirozeně a čtivě. Přechody mezi jednotlivými odstavci a tématy jsou sice myšlenkově propojené, ale mohou na první pohled působit mírně roztříštěně, což narušuje celkové tempo. Z hlediska gramatiky je text čistý, avšak pro naplnění formátu povídky by bylo třeba přidat dialogy, dějovou linku a ukotvit tyto úvahy v konkrétním příběhu.
Celkové hodnocení:
Předložený text je krásně napsanou filozofickou úvahou, která zaujme svou hloubkou a neotřelým spojením různých motivů. Ačkoliv je dílo zařazeno jako povídka, svým charakterem odpovídá spíše eseji či fejetonu, protože zcela postrádá děj. Rozhodně však v psaní pokračuj, máš výborný cit pro jazyk a schopnost předávat složité myšlenky; zkus příště tyto úvahy vložit do úst konkrétním hrdinům v reálných situacích.