Celý život jsme u domu měli slepice. Jako dítě jsem to celkem nevnímal a bral jsem občasné povinnosti, které se skládaly z krmení těchto domácích ptáků, spíše jako nepříjemnou a zdržující povinnost. Když mi v dospělosti po úmrtí otce připadl navíc úkol zabít slepici, která byla odsouzena z nějakého důvodu matkou, netěšilo mě to, ale s přehledem jsem se s touto činností vyrovnal. Jednoho dne však i mamka zemřela a já se svojí ženou jsme převzali žezlo hospodáře. Musel jsem krmit častěji. Po čase se mi však tato činnost zalíbila. Je pěkné pozorovat dvě naštvané vlašky, které se přetahují o kus šlachy, nebo když jedna najde žížalu, či těstovinu, běhá po dvorku, aby jí tento úlovek nikdo nesebral, dosáhne však touto činností pouze to, že ji honí všechny ostatní a nakonec o svůj poklad stejně přijde. Několik měsíců poté, nám však liška zatočila s celým chovem. Na živu nezbyla ani jedna. Po této smutné akci jsem musel hořkostí konstatovat, že je dobře, že mamka umřela, protože by ji stejně z toho trefil šlak. Tehdy jsem ještě netušil, že kdyby byla matka naživu, tak by se to nestalo.
Po pěti letech, jsme však s manželkou usoudili, že je škoda jídla, které nesníme a vyhazujeme, a že vejce z velkochovů, které prodávají řetězce, jsou opravdu jako černobílá televize při sledování karnevalu v Riu. Zakoupili jsme dvacet slepiček s kohoutem a užívali si znovu té pohody, kterou chovatelství přináší.
Na dvoře byl zase ruch a shon. Slepičky se prohrabávaly k žížalám, červíčkům z hnoje a zrníčkům, která králíci nespotřebovali a mě bavilo toto dění pozorovat. Ráno nás budilo sladké kykyryký a pohled na kohouta, který se o své slepičky stará je velmi uklidňující.
Jak už to však bývá, není člověka, který by byl dokonalý. I přesto, že jsme již v důchodu, nepoučili jsme se a kurník nechávali otevřený i v noci. To byl totiž ten hlavní problém. Vloni na podzim nás liška navštívila znovu. Tři noci za sebou si přišla vybírat daň nezkušených chovatelů, kteří nepochopili krutost života, a po třetí noci náš dvůr zcela osiřel. Dnes už vím, že mamka s tátou zavírali kurník, večer a otvírali jej ráno, když odcházeli do práce. Celou zimu jsme s nechutí vyhazovali zbytky jídel, a dívali se smutně na prázdný dvůr.
V únoru, když vylezlo první nesmělé slunce, jsme zabudovali automatické zavírání kurníku a znovu koupili dvacet slepiček s kohoutem. První dny a noci byly legrační. Slepičky vychované v hale se zimou tlačili v rohu zahrady, a když jsem otevřel vrátka, poplašeně utíkaly. Při krmení si žrádla nevšímaly a tvářily se, jako by zrní a šrot viděly poprvé v životě. Spát chtěly v kukaních na seně, kde se zahřívaly natlačeny k sobě. Každý večer jsem je musel nahánět, aby si sedly do kurníku. Ráno, když se rozednilo, šel jsem zkontrolovat automatické otvírání, zda se vrátka správně otevřou. Automat naštěstí nezklamal. Po otevření však žádná slepička nevylezla. Čekal jsem pár minut a nic. Proto jsem s obavami otevřel dveře, abych se podíval, co je s nimi. Nakoukl jsem dovnitř a začal se pobaveně smát. Seděly všechny na zemi v rohu a spaly. Chudinky ani nevěděly, na co jsou bidýlka. Po pár dnech jsem našel uprostřed zahrady vajíčko. Ty nešťastnice ještě nevěděly, k čemu jsou ty kukaně vystlané senem a začaly snášet tam, kde jim to doslova upadlo s prominutím od zadku. I tak nám první domácí vajíčko udělalo neuvěřitelnou radost.
Dnes už chodí samy spát do kurníku a snad kromě jedné všechny preferují bidýlka. Opět snídáme domácí vajíčka a pohled do zahrady není prázdný a smutný. Už vím, že se máme zajímat o obyčejné věci, dokud rodiče žijí. Když se nezeptáme, musíme si zkušenost prožít. Holt je to o trochu dražší.
Hlasité předčítání