Intelektuální přestřelka

Satira

⏱️ Doba čtení: cca 5 minut

Všichni to známe. Každá věc potřebuje údržbu, nejlépe plánovanou a pravidelnou, jinak chátrá. O bydlení a autě to platí absolutně.

A tak jsem se jednoho dne rozhodl, že opravím drobná poškození laku svého auta a současně jsem zjistil, že naše střešní dřevěná okna v podkroví nutně potřebují opatřit novým nátěrem.

Vzpomněl jsem si, že v nedalekém městě je jedna specializovaná prodejna barev a připomněl si slova pana vedoucího této prodejny, který mi jednou při mé návštěvě dával důrazně na vědomí, že oni poskytují jen velmi profesionální a maximálně odborné služby a že jimi prodávané zboží je špičkové kvality.

„To je přesně to, co budu potřebovat,“ pomyslel jsem si pln naděje a vypravil se neprodleně těchto profesionálních služeb využít.

V prodejně momentálně nebyl žádný zákazník a tak, když pan vedoucí a prodavač s jedné osobě zaslechl mé „dobrý den,“ obrátil okamžitě ke mně svoji pozornost a zeptal se poněkud archaicky: „Čím můžeme sloužit prosím?“

Sdělil jsem panu vedoucímu své první přání a zeptal se, zda mi mohou namíchat přesný odstín bílé barvy mého vozu. Číselné označení barvy a její přesné složení k dispozici mám.

Dostalo se mi následující odpovědi:  „Tak to bohužel neumíme a nemůžeme tudíž sloužit. Jakou máte značku vozu? “

„Fiat,“ odpověděl jsem trochu zaskočen, neboť jsem si nedovedl představit, že by takoví odborníci neuměli namíchat správný odstín bílé barvy.

„Budete muset navštívit prodejnu Fiat,“ doplnil specialista svoji odpověď.

Znělo to celkem logicky a tak jsem tedy sdělil panu vedoucímu svůj druhý záměr renovace starších dřevěných střešních oken a požádal jej, aby mi doporučil nejvhodnější barvu a pracovní postup, aby ochrana oken proti povětrnostním vlivům byla co nejúčinnější.

Prodavač mi nabídl tři varianty nátěrů. Každá varianta obsahovala trochu jiný pracovní postup. Chtěl jsem se dozvědět, kterou z těch tří variant by mi doporučil a tak jsem se odborníka trochu neobratně zeptal:

„Jak byste to řešil vy?“

Očekával jsem doporučení některé konkrétní barvy a pracovního postupu. Místo toho mi pan vedoucí  začal popisovat, jak by šel domů, vybrousil starý nátěr a pak si udělal kafe a pak by okna natřel jednou, pak dal další nátěr a další kafe a poté pauzu a večer by byl s celou prací hotov.

Místo stručné odpovědi jsem obdržel něco jako výzvu k řečnickému souboji. Zdálo se, že k zakoupení barvy v této prodejně budu potřebovat notnou dávku intelektu a řečnické obratnosti.

„Děkuji, ale mě by spíše zajímalo, kterou z těch tří variant barev by jste mi doporučil,“ zkusil jsem se zeptat více polopatisticky.

„To jste se ale neptal. Vy jste se ptal, jak bych to řešil já,“ dostalo se mi vybroušené  odpovědi a bylo jasné, že v této intelektuální přestřelce prohrávám.

Pochopil jsem, že v prodejně je nutno se vyjadřovat zcela přesně a klást jen správně formulované otázky. Přemýšlel jsem jak to udělat, aby panu vedoucímu nezbylo nic jiného, než jen jasně odpovědět na jasně položenou otázku.

Vtom vstoupil do prodejny další zákazník, zřejmě známý pana prodavače a hned se jal předkládat seznam materiálu, pro který si přišel. Toho, že právě nakupuji já, si zřejmě nevšiml.

„Budete muset chvíli posečkat,“ reagoval jsem směrem k novému zákazníkovi. „My tady s panem vedoucím máme právě probíhající jednání, víte,“ dodal jsem ještě a cítil jsem se dost zaskočen neomaleným chováním příchozího.

S panem vedoucím jsme se nakonec dobře domluvili a já si nakoupil vše podle toho, jak pan vedoucí doporučil. Chvíli to ale trvalo. Když  jsem nakonec převzal zboží a zaplatil, poděkoval jsem prodavači za poskytnuté  rady a onomu dalšímu zákazníkovi jsem poděkoval za trpělivost. Považoval jsem to tímto za ukončenou věc.

Pan zákazník však byl pravděpodobně ze stejného těsta jako pan vedoucí a stejně jako on nikomu nic zadarmo nedaroval. Bezděky navázal na slovní přestřelku, kterou jsme vedli s panem vedoucím:

„To máme smůlu, že nejsme mladší. Mohli jsme si spolu pořídit dvojdomek. Vy byste byl soused k pohledání.“

Vzal jsem si své věci a odešel. Teprve, když jsem nastupoval na parkovišti do auta, tak mě napadlo, jak bych mohl v této akademické přestřelce pokračovat a prodlužit tak náš intelektuální rozhovor.

Mohl jsem kontrovat a pokračovat tak v slovním souboji, například:

„Vám to ale v těch vašich pětadevadesát pálí! Klobouk dolů.“

Jenže na tak brilantní intelektuální výkon jsem nebyl dost  pohotový.  Nakonec jsem se musel spokojit jen s tím, že jsem v té prodejně nakoupil, co jsem potřeboval.