Byl pozdní, letní večer. Obloha nad městem byla temná a jen světlo pouličních lamp osvětlovalo úzkou asfaltovou cestu, klikatící se rozsáhlým městským parkem.
Bylo ticho, které občas narušil jen vzdálený zvuk jedoucího auta nebo pípnutím nějakého ptáka v korunách stromů.
V parku bylo pusto a prázdno. Náhle se však v ohybu cesty objevily obrysy dvou postav, které se zvolna přibližovaly a mířily k vyústění nedaleké uličky s řadou obytných domů po obou stranách. Obě postavy pokaždé na chvíli osvítilo světlo pouliční lampy u cesty. Pak se vždy opět ponořily do tmy.
Těmi nočnímu chodci byli dívka a chlapec. Dívka, přibližně dvacetiletá, byla štíhlá, vysoká a měla krásné, dlouhé, plavé vlasy. Byla to sebevědomá dívka, která si byla dobře vědoma svých půvabů a dovedla vždy svých ženských předností náležitě využít.
Chlapec byl štíhlý a řeklo by se až hubený osmnáctiletý mladík s nakrátko střiženými hnědými vlasy. Snil o krásné dívce a velké lásce. Byl však v tomto směru velmi nezkušený a neobratný.
Mladí lidé se seznámili před dvěma týdny na jedné zábavě, tak zvané letní noci, jakých bývá v tomto čase nepočítaně. Dívce se chlapec líbil a také hoch našel v dívce zalíbení, ale protože byl velmi nesmělý, jejich schůzky měly stále stejný scénář, který dosud jejich známost nikam neposunul.
Šli mlčky a kráčeli zvolna. Neměli kam spěchat. Za chvíli už budou u vchodových dveří domu, ve kterém dívka bydlí. Tam na chvíli rozpačitě postojí, dívka sklopí své krásné modré oči a posléze vyhledá v kabelce klíče od domu. Pak se jako vždy spolu rozloučí, popřejí si dobrou noc a dívka zmizí za domovními dveřmi. Takto probíhal až dosud závěr každé jejich schůzky.
Tentokrát však až ke dveřím domu nedošli. Zpoza stromu se z temnoty vynořila vysoká mužská postava a zastoupila jim cestu.
„Tak hošánek nám tady obtěžuje slečny ! Koukej zmizet, nebo dostaneš, frajere !“ spustil hned bandurskou neznámý mladík.
Útočník byl vysoké, svalnaté postavy, což ostře kontrastovalo se subtilní postavou dívčina doprovodu. Dívka se polekaně přimkla ke svému ochránci a upřela na něj úpěnlivý pohled svých krásných modrých očí.
Zdálo by se, že mladík buď rychle vezme nohy na ramena a nebo začne zoufale hledat po kapsách peníze, kterými by útočníka uspokojil. Stalo se však něco úplně jiného.
„Ale ale, ty bys asi chtěl peníze, že? No tak pojď se mnou tady kousek bokem,“ k velkému údivu dívky i útočníka pronesl statečný ochránce křehké dívčí krásy, zcela bez známek strachu ve svém hlase.
Oba mladí muži poodešli do stínu nejbližšího houští za stromem. Dívka zůstala stát uprostřed cesty jako opařená. Z křoví se ozvalo několik tlumených slov, poté bylo slyšet rány a výkřiky bolesti.
Pak se rozhostilo úplné ticho a z temnoty se vynořil štíhlý mladík, který přistoupil k dívce a pevně řekl: „Jdeme!“
Té noci se mladí lidé u domovních dveří nerozloučili. Dívka pozvala svého statečného ochránce do svého pokojíčku a ten ji pak chránil ve své náruči až do samého kuropění.
***
Následující den seděl v hospůdce „Na růžku“ štíhlý chlapec s krátce střiženými, hnědými vlasy a upíjel pivo ze své sklenice. Občas se podíval na hodiny, visící na stěně. Vypadalo to, že na někoho čeká.
Konečně se otevřely dveře a do výčepu vstoupil vysoký, svalnatý muž atletické postavy a ihned zamířil k mladíkovu stolu.
„Nazdar Jardo,“ přivítal mladík příchozího.
„Čau Pepíku, “ odpověděl atlet a pokývnutím hlavy směrem k hospodskému si objednal pivo a hned pokračoval: „ Tak co, bylo něco? “
„To si piš, že bylo!“ vyhrkl mladík. „ Janička byla vždycky taková upejpavá a já si netroufal a měl jsem ji div ne za svatou. Ale včera najednou s ní šili všichni čerti. Já byl po třech číslech už úplně vyřízenej a ona pořád neměla dost. Člověče, takovou jsem ji ještě nezažil !“ líčil svůj včerejší milostný zážitek Josef.
„No tak vidíš! Beze mě bys ji pořád jen vodil za ručičku a nikdy by ses k ničemu nerozhoupal. Chtělo to toho hrdinu a zachránce a holka ti sama skočila do postele, “ ohodnotil úspěch akce Jarda.
„Tak na zdraví a ne aby ses zamiloval!“ dodal ještě Jaroslav a společně si s kamarádem přiťukli.
Ve stejnou dobu na druhém konci města v jedné kavárně seděla u dvou deci červeného plavovlasá slečna Jana se svojí kamarádkou Barborou.
„Tak co ten tvůj ňouma? Už se k něčemu měl? “ zajímala se Barbora.
„Byla to jízda, celou noc až do rána. Konečně!!“ nadšeně přitakala Jana. „A to jsem se ním pomalu už začínala nudit a chtěla mu dát kopačky.“
„Nezapomněla jsi na naše heslo? “ zajímala se Barbora.
„Jasně, “ odvětila Jana.
„ NAŠE HESLO ZNÍ, S KAŽDÝM ČTRNÁCT DNÍ.“
Obě dívky se tomu zasmály.
„Jenže, holka, to není všechno! Představ si, že nás předtím po cestě přepadl takovej namakanej rabiják a to bys koukala, jak mu dal Pepík co proto,“ pokračovala Jana a líčila své kamarádce nečekané dobrodružství minulé noci.
„Ne ke cej ! To je teda super ! Víš co, já si jen odskočím a pak mi o tom musíš vypravovat. A hlavně jak to probíhalo u tebe a prosila bych nevynechat žádný detail,“ laškovně pronesla Janina kamarádka.
Za chvíli už Jardovi cinkla sms-ka: „Vymysleli jsme to skvěle a Janina je úplně v sedmým nebi, ty jeden namakanej rabijáku! “
