Důlní inženýr, na volné noze, Antoš Carboch vyšel z restaurace. Byl si dobře vědom toho, že na něj během příští sekundy spadne kus zdiva a během půlhodiny bude ujíždět sanitkou do Von Thoyerovi nemocnice, kde následující den zemře. Dobře věděl, že jediná schopná anestezioložka Huňková má nemocnou dceru a mladá netalentovaná kolegyně Crhová nebude schopna pomoci. Důlní inženýr Antoš Carboch si tím nebyl jist, on to věděl. Vykročil tedy v klidu a smířen do tmy.
Vzpomínal ještě jak v úterý vybral hlavní výhru v loterii a přišlo mu to marné. Obyčejně nevsázel, ale když věděl, že vyhraje, vsadil si. Ostatně tak jako každý normální Člověk. Někdy si říkal, jak taková loterie může vůbec fungovat, jistě je postavena na určitých sponzorských sázkách… v tu chvíli se zastyděl. Během svého poměrně nedlouhého života si ani jednou sponzorsky nevsadil a teď už s tím nic nenadělá – ostatně tak jako s výhrou. Stačil se ještě zaradovat nad touto očividnou spravedlností a pak důlního inženýra Antoše Carbocha, skutečně smířeného, pohltila tma.
Zatím jediná schopná anestezioložka Von Thoyerovi nemocnice Dr. Ašád Huňková vařila čaj své nemocné dceři. Dcerka neměla žízeň, ani vařený čaj neměl konkrétní léčivé účinky. Huňková dobře věděla, že dcerka v pondělí půjde veselá a zdravá do školy. Současně však věděla, že čaj jí uvařit musí. Trochu jí bylo líto Antoše Carbocha, ale jen tolik, kolik je určeno.
Hlasité předčítání
