Utíkal jsem tak rychle, jak to jen šlo. Potřeboval jsem být ještě rychlejší, ale moje tělo mi nestačilo. Byl jsem příliš pomalý. Příliš pomalý. Neustále dokola jsem si opakoval, že musím přidat. Musíš zrychlit, no tak, dělej! Pobízel jsem se opakovaně, ale ani to nepomohlo.
Na zátylku jsem už cítil jeho dech. Byl přímo za mnou. Byl jsem příliš pomalý. Nestačil jsem. Nedal jsem to. Neutekl jsem. Teplý, nepříjemný pocit vzadu na krku sílil. Věděl jsem, že už se nachází přímo za mnou. Přímo za mými zády.
Pohled, jenž jsem měl celý čas před sebou, abych viděl na cestu jsem stočil jemně do strany. Viděl jsem svůj stín. Stín muže, který běžel tak rychle, jak jen mohl. Nohy mu kmitaly, až je ani stín, nedovedl napodobit. Přímo za mužem se nacházel někdo další. Jeho pohyby byly zřetelné, ne jako ty moje. Pohyboval se pomalu, zároveň ale rychle, protože byl neustále přímo za mnou. Jako kdyby chodil, ale každý jeho krok byl jako deset těch mých.
Nemohl jsem udělat více. Běžel jsem až do svého limitu.
Viděl jsem jak po mě stín sápe. Natahuje ke mne svůj dlouhý pařát, na jehož konci se nachází ohromný dráp. Snaží se mne zachytit za límec trika.
Na poslední chvíli se mi podařilo uniknout. Věděl jsem, že už mi docházejí síly, ale nevzdával jsem se. Pokračuj, nepřestávej, povzbuzoval jsem se bez přestávky.
Stín neznámého se od toho mého lehce vzdálil, ale ne dostatečně.
Cítil jsem, jak mi nohy zrychlují. Možná mám ještě šanci. Možná mu dovedu uniknout. Bylo to, jako kdybych dostal druhý dech. Druhou šanci. Nehodlal jsem ji promarnit. Popadl jsem ji a běžel jsem tak rychle, jak jsem jen mohl.
Opět jsem sledoval cestu, po které jsem běžel. Po několika metrech jsem pohled stočil zpět na svůj stín. Byl jsem tam jen já. Jen můj stín.
Cítil jsem jak zpomaluji. Utekl jsem mu? Chtěl jsem přemoci tu myšlenku, že mám vyhráno. Věděl jsem, že bych neměl zastavovat, měl bych toho využít a vytvořit si takový náskok, jaký jen lze. Mé tělo však ošálit nešlo. Bylo vyčerpané a udělalo by cokoliv, aby už zastavilo. Mé tempo bylo mírnější a mírnější. Teď už jsem zcela jen stál na místě. Dýchal jsem tak mohutně, že jsem před sebou tvořil oblak páry. Neustále jsem se otáčel do všech stran. Chtěl jsem se ujistit, že tu nikde nečíhá. Byl jsem zde jen já. Jen já a jen můj stín. Cítil jsem bodavou bolest v nohou. Kolena se mi klepala, já ale věděl, že ještě musím zůstat v pozoru. Dech se mi uklidňoval. Už to nebyly krátké, nádechy, ale byly klidné a dlouhé. Pocit, že mi hoří na hrudi a postupuje skrz krk se také zklidňoval.
Tma, jenž zahalovala celé mé okolí protrhl silný paprsek slunce. Musel jsem přimhouřit oči, abych alespoň něco málo viděl. Temnota se začala rozpouštět a světlo se dralo do popředí. Po bitvě, kterou spolu svedly už nebylo po černotě ani památky. Sluneční paprsky mne hladily po kůži.
Vyhrál jsem. Zvládl jsem to. Zprvu jsem myslel, že mne má, ale já mu utekl. Dokázal jsem to.
Kolena se mi pod mojí vahou podlomila a já na ně dopadl. Klečel jsem na nich na zemi. Všechna moje pozornost patřila slunci, které levitovalo na obloze. Oči jsem měl vlhké od slz. Vydechl jsem a do toho jsem se zasmál. Já to dokázal. Zavřel jsem oči, byl jsem tak vyčerpaný.
V uších se mi začalo plynule ozývat otravné pípání. Postupně zesilovalo, jako kdybych se k němu přibližoval. Bylo rytmické, ale dralo mi nervy. Otevřel jsem oči.
Před sebou jsem viděl ostrou zářivku. Silně mne bodla do očí. Musel jsem je rychle zavřít. Z dále se ke mne linul ženský hlas. Cítil jsem, že se ke mne taktéž přibližuje. Byl už přímo u mne a já musel znovu otevřít oči. Byla to mladá sestřička. Došla k vypínači a stiskla jej. Nepříjemná zářivka se zhasla. Bylo mi sděleno, že jsem živ a zdráv. Sestřička mi pověděla, že jsem utekl smrti jen o vlásek. Měl jsem štěstí. Následně mne pochválila za to, že jsem bojoval až do samého konce a nevzdal to. Usmála se a nechala mne o samotě.
Hlasité předčítání