Byla noc a pokojem se rozléhaly vzdechy. Muž se ženou v posteli se zrovna oddávali tělesným slastem. Jejich těla žádala víc a víc, až se v určitý moment jeho ruka ocitla na jejím krku, aby mohla stisknout a přerušit symfonii vášně. Tiskl silněji a silněji. Bránila se, ale jeho síle nemohla vzdorovat a on cítil, že má její život pod kontrolou, že teprve teď je opravdu jeho, protože si může vzít cokoliv se mu jen zlíbí a tak, jak její údery slábly, se on dostával ke svému cíli. Jeho život vrcholil, ten její uvadal. Pokojem se rozléhalo chrčení, jak se jeho oběť pokoušela marně lapat po dechu a jeho stále sílicí vzdechy a pak už jenom jeho dech
Po několika okamžicích se od jejího nehybného těla zdvihl a odešel do koupelny. Několik minut strávil ve sprše, aby se ještě vydal k umyvadlu. Chvíli jen zíral do odpadu, aby nakonec zdvihl hlavu a podíval se do zrcadla. Lekl se. Za ním někdo stál. Jakási postava. Ta samá jako vždycky. Vysoký prapodivný chlapík. Jen zdánlivá postava bez reálného těla nebo dopadu na okolí. Dokonce neměl ani stín. Jednoduše neexistoval, i když se díval přímo do jeho očí. Muž se ohlédl, aby se znovu ujistil. V zrcadle jej viděl, ale za sebou ne. A i když věděl, že ten muž beze stínu není skutečný, k němu promluvil.
„Proč jsi tady?“
„Přišel jsem se podívat.“
„Říkal jsem ti, že nechci, aby ses díval.“
„A já jsem říkal, že tvůj názor není důležitý.“
„Co chceš?“
„Udělal jsi to zase.“
„Chtěl jsi to? Je to tak?“
„Proč bych to měl chtít?“
„Proto jsi mě za ní poslal? Proto jsi chtěl, abych ji oslovil? Jako ty ostatní. Chceš se dívat.“
„Možná ano, možná ne. Moje motivy nejsou důležité. Důležité jsoujenom tvoje motivy a oba víme, že děláš to, co chceš dělat. Nikdy jsem ti nic nepřikazoval. Jen jsem ukázal na ženu a ty jsi udělal svoje.“
„Zmiz.“
„Řekni mi… Proč se nikdy nezajímáš o jména?“
„Řekl jsem, abys zmizel!“
„Copak tě to nezajímá?“
„Nechci to vědět.“
„Ale proč ne? Zvědavost je přece božská vlastnost. A ty jsi svého druhu bůh. Máš tu moc rozhodovat, kdo bude žít.“
„Víš, co bych si přál? Abych tě dneska viděl naposledy.“
„Když splníš svůj účel, tak nebude důvod, abych přicházel i zítra.“
Muž se ohlédl, ale postava tam nebyla. Nebyla už ani v zrcadle. Někam zmizel, ale jeho slova ne. Řinčela mu hlavou pořád dokola. A s nimi i otázky. Jaký účel? Jak ho má naplnit? Co po něm chce, když ne smrt? Proč ho posílá za všemi těmi ženami? Proč se tohle děje? Ale odpověď žádná nepřišla.
Vyšel tak z koupelny. Prošel kolem postele, kde stále leželo nehybné nahé tělo, ale nejevil o ni žádný zájem. Zastavil se v další místnosti u stolu. Na něm leželo to, co tady milenci nechali. Pizza a víno. Všechno skoro nedotčené, jen z vína bylo upito. Na hodování nebyl čas. O slovo se totiž přihlásila vášeň.
Ale teď už čas je. Muž se posadil, usrkl vína a ukousnul kousek pizzy. Bylo to dobré. Ale něco chybělo. Bylo příliš ticho. Vzal tedy ovladač a zapnul velkou televizi přímo před sebou. Na obrazovce se objevila kočka přeskakující ze střechy na střechu a ticho vystřídal hluboký hlas muže „Pro kvalitní vývoj Vaše kočka potřebuje krmiva…“ A muž přepnul na další kanál.
„…jestliže se chcete cítit svěže a uvolněně, používejte…“
„…Motiv i modus operandi byl opět stejný. Neznámá žena muže svedla, otrávila a okradla…“
„…Nemůžeme takhle pokračovat, nikdy jsem tě nemilovala…“
„…Mám poslední tři náboje! Pozor, za tebou! …“
„…Nyní přidáme trochu olivového oleje…“
„…Jak vidíte, výsledky jsou o mnoho lepší, než při použití běžného pracího prostředku…“
Muž si jen postěžoval na kvalitu vysílání, televizi vypnul a ovladač zahodil kamsi stranou, aby se mohl dál nerušeně věnovat jídlu. Bylo ticho. Takové ticho, které ubíjí mysl. A jediné, co jej rušilo byly jeho vlastní čelisti přijímající potravu ze stolu.
Jeho mysl ticho neměla nikdy ráda. Snažila se ho vyplnit, když ne slovy, tak alespoň myšlenkami. I tentokrát tomu tak bylo. Při pojídání soust se vrátil ke slovům muže ze zrcadla. Co myslel tím účelem? Neustále si přemítal jeho slova. Ta, která vyřkl naposledy, i ta, která řekl dříve. Nemohl se jich zbavit, zaznívala uvnitř jeho mysli neustále dokola až nakonec to přestalo. Vytlačila je zvědavost. Zvědavost na ženu v ložnici. Jako kdyby byla jiná než předchozí. Nevěděl, jestli lepší, nebo horší, ale byla jiná. A on o ní najednou chtěl všechno vědět.
Kdo to je? Proč ji potkal? Proč tam přišla a proč souhlasila a proč šla zrovna s ním? Několik minut se snažil myšlenky na ni zahnat vínem, ale nepodařilo se. Nakonec jej jeho zvědavost porazila. Chtěl vědět, kdo to je. Chtěl znát její jméno. Porušit jediné pravidlo, které si dal. Vzpomněl si, že její kabelku viděl v ložnici mezi vším tím prádlem, které nyní zdobí jeho podlahu. Odešel tak do ložnice.
Ona ležela na posteli. Tak nehybná a krásná. Tak tichá a pokojná… Tak mrtvá. Jeho oči začaly prohledávat podlahu a brzy spočinuly na svém cíli. Kabelku zdvihl a začal se prodírat všemi těmi drobnostmi, které žena u sebe nosí, ale muž jejich účelu nerozumí a pak nalezl peněženku. Otevřel ji a začal hledat doklady. Vytáhl kartičku, kterou pokládal za její průkaz, ale na fotce nebyla mladá žena, nýbrž jakýsi muž. Zmátlo ho to, ale sáhl do peněženky znovu a znovu vytáhl doklad dalšího muže. Tentokrát jiného. A když sáhl znovu, tak našel zase jiný doklad.
Co to má být? Proč u sebe nosí doklady nějakých chlapů? Nedávalo to smysl. Cítil se zmateně, ale i přesto dál prohledával peněženku a její obsah pohazoval na zem. Našel další doklad a další. Samé muže a teprve když si prohlížel fotku posledního, si uvědomil, že se mu třesou ruce. Celý svět se začínal točit a tváře se čím dál tím víc zahřívat.
Cítil, jak jeho nohy ztrácejí sílu. Zvedl hlavu a před sebou přes postel spatřil muže. Byl to ten, kdo na něho mluvil ze zrcadla. Usmíval se a pak jen pronesl „Splnil jsi svůj účel. Teď víš, kdo to je. Dnes se vidíme naposledy.“
Podíval se na její bezvládné tělo a věděl, kdo to je. Slyšel o ní i o těch mužích. Ona je zabila a teď je na řadě on. Proto tam byla. Proto přišla sem. Otrávila jídlo. Pak přišla křeč a muž se zhroutil k zemi, a to co snědl se začalo drát ven. Přímo před očima měl doklady těch, které připravila o život a cítil své srdce, jak tluče rychlostí, kterou nemohlo vydržet a jeho plíce, jak se zoufale snaží lapat po dechu. Pak se zhroutil. Svět začínal tichnout, oči těžknout a z jeho úst vycházelo chrčení, jak se snažil skrze zvratky přijmout trochu kyslíku. Před ním se znovu objevil muž ze zrcadla. Jen tam stál a díval se, dokud chrčení neustalo.
Nápad – ★★★★★
Zápletka, ve které na sebe narazí dva vrazi a vzájemně se nevědomky zlikvidují, je skvělá a velmi úderná. Přítomnost tajemného muže ze zrcadla dodává příběhu zajímavý psychologický či nadpřirozený přesah, který čtenáře nutí přemýšlet. Pointa s otráveným jídlem a cizími doklady je chytře vymyšlená a úžasně uzavírá celý kruh.
Atmosféra – ★★★★☆
Od první věty se ti daří budovat velmi temnou, až mrazivou náladu, která čtenáře okamžitě vtáhne do děje. Kontrast mezi brutálním činem v ložnici a následným klidným pojídáním pizzy u televize působí skvěle znepokojivě. Emoce a postupně narůstající panika v samotném závěru jsou vykresleny velmi uvěřitelně, jen v prostřední části s televizí tempo lehce opadá.
Provedení – ★★★☆☆
Text je velmi čtivý a má dobrý spád, ale stylistika občas trochu drhne kvůli opakování slov a krkolomnějším konstrukcím, jako je například nadužívání spojky ‘aby’. Dialog s mužem v zrcadle by snesl trochu přirozenější frázování, aby nepůsobil tak strojeně. Dej si také pozor na chybějící čárky v souvětích a drobné překlepy, nicméně příběh jako celek plyne velmi dobře a udrží pozornost až do konce.
Celkové hodnocení:
Jde o velmi povedenou a napínavou povídku se skvěle vygradovanou pointou, která ukazuje tvůj cit pro budování napětí a temné zápletky. Ačkoliv text potřebuje ještě trochu stylistické péče a lehkou korekturu interpunkce, tvůj vypravěčský talent je zřejmý a dokážeš čtenáře překvapit. Určitě v psaní pokračuj, máš výborné nápady a schopnost je poutavě prodat.