Kapitola šestá: Jak Grimur zázračný lektvar míchal:

AkceDobrodružstvíFantasyHistoriePro děti

⏱️ Doba čtení: cca 9 minut

Když Slunce vystoupalo na svůj vrchol, dorazili do míst, kde skály byly porostlé mechem, a vypadaly jako dávní obři, kteří pro svou zlovolnost proměněni byli v kámen tak, jak zrovna stáli a Grimur, poslouchaje rad obou dvojčat, připravil své přísady a začal míchat ten svůj lektvar.

Do vody z černého potoka přidal červenou bylinku, jenž uchovával mezi stránkami staré knihy a míchal, dokud voda nepotemněla. Přisypal ten bílý prach, jenž získal z jeleního parohu a nakonec tam nasypal i trochu toho vikingského vousu, který patřil spícímu Vikingovi, jenž poražen byl kořalkou, zpěvem i tancem. Pak rozdělal oheň a vařil, dokud podivná vůně, podobná sekaným kopřivám nenaplnila jeho plíce. A pak zase chladil ten lektvar a neustále míchal, aby se prach z parohu neusazoval na dně toho nápoje.

Erik a Björn se celou dobu chichotali a něco si mezi sebou šeptali, ale Grimur… Grimur jejich posměšků nedbal. Byl jim vděčný, že jej přivedli až sem a že konečně pod jeho roztřesenýma rukama vzniká to, za čím se celou tu dobu tak honil.

A když byl Grimur s lektvarem hotov, jeho srdce bušilo nad představou, že by snad něco mohlo býti špatně. Vzpomněl si na to velké dobrodružství. Na ztracení svých společníků v horách i na okamžik, kdy jeho oči spatřili krásu té bylinky, jenž tak moc potřeboval. Na jeleny, kteří mu vždy utekli i na toho, jež se mu neohroženě postavil a ukázal Grimurovi svou velikou sílu. Vzpomněl si na vyprávění u táboráku na lesní louce a na zástupy mravenců, jež jej vyhnali ze své říše. A vzpomněl i na děti, jež se s hrůzou z jeho zjevu schovávali za sukně svých matek a na starce, jež se mu tak ošklivě vysmál. Vzpomněl si také Olafa, jehož Erik s Björnem obrali o peníze i důstojnost, aby Grimura ochránili a vzpomněl si i na strašlivé zvuky, které vydával spící Viking a vzpomněl si také na Singrid, která jej tak potupně ztrestala a ač nevěděl čím, tak tušil, že si ten výprask zasloužil. A pak se Grimur konečně napil.

Jak ta vláha naplnila jeho ústa, ucítil Grimur na jazyku hořkou pachuť, kterou rychle vystřídala slanost a sladkost a po nich přišel pocit, že severský vítr se prohnal ústy a pokračoval hluboko až do žaludku. Pomyslel si Grimur, že něco musí býti špatně a viděl před sebou Erika a Björna, jak se chichotají a něco vykládají, ale vtípkům jejich nerozuměl, neboť se jejich hlas zdál vzdálený jako země pokryté pouštěmi, o kterých slýchával v písních Vikingů v krčmách.

Pak ucítil zvláštní pohyb v žaludku, jež jej lechtal z vnitřní strany a poté ostrou bolest v zádech, jež jej donutila napřímit svůj hřbet tak, jak už dlouho nedokázal a pak poté padl na kolena a celý svět se zdál být rozmazán. Grimur viděl své ruce před sebou, jak brání pádu k zemi a viděl, jak odlišné jsou od těch, na které je zvyklý a měl pocit, že jeho pravá ruka má možná pět a možná více prstů, ale rozhodně ne tři, jako vždycky měla.

A pak se všechno začalo vracet k normálu a Grimur si uvědomil, že necítí ani nohy, ani hřbet, ani ruce, ani krk. Před sebou viděl dvě ruce tak zdravé a úplné, že nemohl uvěřit, že jsou skutečně jeho. A brzy pochopil, že to nepřítomnost bolesti jej donutila si myslet, že nic necítí, ale ve skutečnosti se postavil s naprostou lehkostí a jeho záda i nohy vynesli jeho tvář snad až k samotným nebesům a krk držel hlavu s hrdostí vzhůru a už na něm nebylo ničeho, co by připomínalo toho mrzáka, kterým byl ještě před pár okamžiky. Cítil se svěží a silný, jako nikdy předtím.

A když Grimurův pohled dopadl na Erika a Björna, tak viděl, jak ti dva stojí přímo před ním s pusou dokořán a Björn si mnul oči své, neboť nemohl uvěřit tomu, co viděl a oba dva mlčeli, nevědíc, co by dodali.

Grimur, zíraje na ně, sám zmatený z toho výsledku a nevědě, zda se má radovat, si začal uvědomovat, že lektvar nepůsobí jen na tělo, ale také na mysl a mlha, jež zastírala jeho paměť, se začala rozplývat a on si vzpomněl, jako by to měl přímo před sebou, na toho Vikinga, který jej poslal do těchto zemí poté, co se vrátil z výpravy jako mrzák. A vzpomněl si i na tu strašlivou řež a věděl, že to lidé byli ti, proti kterým bojoval a vzpomněl si, jak spatřil obrněného jezdce, jenž svou silou mu zranění způsobil a vzpomněl si na koně, který dupal na jeho tělo poté, co jej jezdec svým kopím srazil k zemi. A vzpomněl si na Vikinga, jenž jej do bitvy vedl a věděl, že to Hardrada sám byl a pak si vzpomněl na svou touhu po slávě, jež mu mysl zatemněla, když se chtěl dát do Hardradova vojska. A vzpomněl si též na ženu, jež se mu to snažila rozmluvit, ale on jí neposlechl a omámen touhou po dobrodružství a příslibem, že domů mince pro děťátko, které pro něj nosila, přinese. Vzpomněl si na její rusé vlasy a jemné paže a vzpomněl si i na její modré oči a v tu chvíli vykřikl „Singrid!“

A jak vykřikl hlasem silným, jako kladivo Thórovo, rozeběhl se zpátky k potoku rychlostí Sleipnira a Erik a Björn zůstali stát jako přibití. Grimur najednou věděl, že se musí vrátit a zahanben vinou nad svou dřívější hloupostí a nad tím, že opustil svou milovanou a že holčička, kterou předtím tak vyděsil, jeho dcerou byla. Utíkal a utíkal, ale Singrid už u potoka nebyla. Grimur se vzdát nehodlal, smočil svou tvář v tom zázračném prameni v naději, že mu osvěžující pramen vrátí sil pro další běh a spatřil Erika a Björn, jak se se snaží kroku Grimurově stačit a naléhal na ně, aby mu ukázali kudy k cestám, odkud přišli, neboť věděl, že odtamtud už dům, jenž kdysi opustil, snadno najde.

A také jej našel a viděl svou ustaranou Singrid, jak venku věší prádlo a hledal po svých kapsách něco, cokoliv, co by přinesl ze svých cest, doufaje, že si tím koupí její odpuštění. Našel dvě zlaté mince, které jako svůj podíl dostal od Erika. A ani si neuvědomil, že on sám je tím nejcennějším, co nese.

Říká se, že Singrid nevěřila svým očím a snažila se Grimura vyhnat, myslíc si, že je to strašlivý draugr, dokud jí neukázal knihu, jež si z domu do války odnesl. Je však jisté, že Grimur se ke své Singrid vrátil a že kromě dcery mu mnoho dalších dětí dala a už nikdy na žádnou výpravu neodešel.

Od těch dob se po mnoho generací v zemích vikingských pěly písně po všech krčmách a vyprávěly se celé ságy o Grimurovi, jež věřil a tak se vyléčil, neboť se nad ním Asgard slitoval. A vyprávělo se i o Erikovi a Björnovi, kteří tak dlouho klamali ostatní, až sami sebe oklamali. A o Singrid, která na svého muže celé roky čekala a nakonec se jej dočkala v době, kdy si sama myslela, že někde ve Valhale popíjí. Mnoho z těch příběhů falešných bylo, neboť je vyprávěli Erik a Björn na všech cestách, kudy prošli a každému jej jinak povídali, než se sami usadili a pouze s nimi Grimur medovinu popíjel, navzdory tomu, že mnoho Vikingů se k jeho stolu posadit chtělo. A jiné příběhy zase vyprávěl Olaf, zvaný bezvousý, jež byl stále přesvědčen, že Grimur z Helheimu uprchl. Jedině však mé vyprávění je to skutečné a Vy jej teď znáte a povinnost máte jej vyprávět dál, aby příběh Grimurův už nikdy neupadl v zapomnění.

Konec