Mlýnské kolo
Kdysi dávno ve vzdáleném kraji stávalo u řeky dřevěné mlýnské kolo. V tento den nefoukalo ani nepršelo. Říčka poklidně plynula pod kolem, zanechávajíc ho ve stálé poloze s První a Poslední, Čtyřiadvacátou lopatkou nahoře. Na spodní Dvanáctou lopatku opatrně zespodu skákaly nejdivočejší kapky vody.
Právě na ní se soustředily posměšné poznámky ostatních lopatek: “Jsi tak velká, že i kdyby řeka tekla po vlastním břehu, kapky tě trefí, a ty se stejně namočíš!” či “Boděť by ses pořád neřáchala, když celý kolo převažuješ tak, že jsi vždycky dole!” Dvanáctá lopatka se tím trápila. Zpočátku se zkoušela bránit: “Sice nevypadám tak elegantně jako vy, ale zase unesu víc vody. Navíc za to, že truhlář při měření udělal chybu, přeci nemůžu!” Její slova neměla žádný efekt. Naopak, třetí lopatka se smála tak bujaře, že se málem uvolnila z věnců. “Za chvíli z tý vody chytneš plíseň, a budou tě muset vyměnit.” “Přesně, nahradí tě nějakou levnou smrkovou.” “Aspoň bude mít Třináctka vedle sebe někoho podobnýho, že jo, smrkovko!” Tyhle věty se z vrchní části mlýnského kola snášely neustále.
Nemělo význam jakkoliv vzdorovat. Proto Dvanáctá lopatka po čase utichla a po vzoru Třinácté jen mlčky čelila posměškům. Chtělo se jí brečet. Dýchajíc každou vteřinu zápach kalné vody slepého ramena sledovala, jak se lopatky nahoře vyhřívají v paprscích jarního sluníčka. Přemýšlela, proč si z ní ostatní lopatky utahují: “Achjo, kéž by mě tenkrát truhlář vyrobil ve velikosti ostatních. Nebyla bych teď všem pro smích. I kdybych třeba tolik toho sluníčka neměla, určitě bych na tom byla líp. Třeba jako osmička, které se aspoň nikdo nesměje.”
Navzdory tomu, že říčka jen klidně zurčela pod dřevěným kolem, díky občasným vlnám silnějšího proudu a snad i vlivem jarního vánku se kolo přeci jenom pootočilo. Dvanáctka se teď nacházela nad Třináctkou a zpříma teď hleděla na hladkou, udržovanou Dvacetčtyřku ve stejné úrovni. Četnost uštěpačných poznámek na její mohutnost slábla. Navíc jejich význam jako by se změnil. Vyzařovaly jakýsi nádech přátelství a humoru. Ani zápach sinic ve slepém rameni řeky už tolik na Dvanáctou lopatku nedoléhal. Pozorovala poletující čmeláky, zatímco si se čtvrtou lopatkou kola povídala o krásách duhy a červánek. Dokonce i Jednička s ní občas nějaké to slovo prohodila.
Když se rozhlédla, spatřila, že na jejím původním místě se nyní nachází lopatky číslo Osmnáct a Devatenáct. Do žádné debaty se nezapojovaly, jelikož se jen těžko vypořádávali se studenými kapkami vody. Dvanáctá lopatka je tak dlouho sledovala až zpozorovala, že Osmnácté lopatce jistý kus dřeva chybí. Nejspíš to zapříčinil letící kámen, neboť opodál v lese jimi po sobě kluci házeli. Dvanáctá si vzpomněla, jak ji nedávno polekalo, když na ni shora dopadl studený proud vody, který nabrala právě Osmnáctka.
Najednou jí to všechno přišlo až legrační. Ještě chvíli na zamlklou Osmnáctou lopatku upírala svůj zrak. Pak zvolala: “Hele, kdopak nám to tady vyrábí dřevěný lodičky a pouští je po proudu do města!” Všechny lopatky se otočili k dolní Osmnácté a začali se hlasitě smát. “Přece jenom máš nějakej smysl pro humor!” Pochválila Dvanáctou lopatku Sedmá. Lopatky se opět daly do smíchu. Čím výš se zrovna držely, tím více se smáli. Přitom povýšeně sledovaly Osmnáctku s Devatenáctkou. Možná až s jednou výjimkou…
Jednička zahlédla strnulou Devítku a podezíravě zavolala: “Co ty, proč tak mlčíš, nebavíš se snad dobře?!” Devítka se nadechla a chladně odpověděla: “Zítra se řeka rozvodní. Kolo se bude točit jako na pouti. Tisíckrát budu nahoře na Sluníčku, tisíckrát dole v řece. Proto se nikomu nesměju. Země rotuje vlastní osy, vlastně ani teď nelze říci, která z lopatek je horní a která dolní. Kromě toho, proč by mě mělo uspokojovat, že kus Osmnáctky odnesl proud řeky? Každá máme někoho naproti sobě i někoho z obou stran vedle sebe. Máme stejný úkol: nabírat vodu, točit se, pracovat pro mlynáře. Až nás všechny rozrazí kameny nebo rozloží plíseň, oddělí nás od věnců a jednu po druhé spálí.”
Všechny lopatky oněměly. Nejspíš proto dnes lopatky dřevěného mlýnského kola nemluví…
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Zvolit si jako hlavní postavy lopatky mlýnského kola je neotřelý a velmi originální nápad, který dává příběhu kouzlo klasické bajky. Alegorie lidské společnosti, kde se role šikanovaného a agresora snadno obrací podle aktuálního postavení, je nosná a nutí k zamyšlení. Závěrečná existenciální pointa o pomíjivosti a společném údělu dává textu nečekanou hloubku.
Atmosféra – ★★★★☆
Text od první chvíle vtáhne čtenáře do poklidného, a přesto vnitřně napjatého mikrosvěta na řece. Emoce Dvanácté lopatky, její smutek i následná škodolibost, jsou vykresleny velmi uvěřitelně a čtenář s ní snadno soucítí. Závěrečný monolog Devítky pak výborně mění náladu z malicherného hašteření do mrazivého uvědomění si vlastní smrtelnosti.
Provedení – ★★★★☆
Příběh má příjemné tempo, plynule se čte a dialogy působí i přes neobvyklost postav přirozeně a živě. Stylistika je na dobré úrovni, jen si dej pozor na shodu přísudku s podmětem (lopatky se smály, otočily) a drobné překlepy či chybějící slova (‘kolem vlastní osy’, ‘červánků’). Tyto menší pravopisné prohřešky však nijak zásadně nenarušují celkový čtenářský zážitek, který je díky skvělému obsahu velmi silný.
Celkové hodnocení:
Jde o velmi zdařilou a promyšlenou moderní bajku, která pod rouškou jednoduchého příběhu ukrývá hluboké poselství o lidské povaze a pomíjivosti. Máš skvělý cit pro budování metafory a pointování děje, což je u psaní obrovská přednost. Pokud do budoucna věnuješ trochu více času závěrečné korektuře gramatiky, budou tvé texty naprosto bezchybné. Jen tak dál, tvé psaní má rozhodně smysl a velký potenciál!