Po strmých cestách lemovaných velkými kameny, které připomínaly prastaré menhiry, stoupali Grimur i obě dvojčata blíže a blíže k vrcholkům hor, které se zvedaly snad až k samotným nebesům a Grimur se obával, aby nenarušili teritoria draků nebo zlovolných obrů, kteří podle pověstí požírali neopatrné cestovatele, zatímco hledal mezi ostrými skalami bezejmennou červenou rostlinku, která je k nerozeznání podobná ostatním. Zahleděn k zemi a hledaje spásnou bylinu nebo do dálav, sledujíc, zda se z poza hor nevynoří strašlivé nestvůry, ztratil své průvodce z očí.
Teprve poté si Grimur všimnul, že Erik a Björn už nejdou před ním. Řekl si, že musejí být za nejbližší skálou, podél níž se cesta vinula jako nekonečný had prozkoumávající předlouhé průsmyky i úzké průrvy. Když však přispěchal, aby se podíval, Erika a Björna neviděl a neviděl je ani za dalším kamenem a ani za tím dalším. Snad je nesežraly zlořádní gnómové, pomyslel si a se zoufalstvím v jeho zničené tváři hledal své dva společníky celý ustrašený, že bez nich se už nikdy nevyléčí.
Grimur začal zoufale křičet, doufaje, že jeho hlas přivolá společníky, nebo alespoň zažene nestvůry, které mohou usilovat o jejich životy. Volal stále dokola „Eriku!“ „Björne!“ nejhlubším hlasem, který byly jeho zmučené hlasivky schopny a očima prohledával nízké borovice i hrubé skály v okolí. Když tu náhle se ozval pobavený hlas: „Co tady hulákáš, Grimure? Hehe.“ a zpoza skály vykoukl pobavený Erik. „Snažíš se snad zastrašit Lokiho? Hihi.“ dodal Björn a Grimur na oba bratry zíral jako na mořská zjevení, které během dlouhých výprav oznamovala spásnou zemi.
„Kde? Kde jste byli?“ Ptal se Grimur a jeho tělo zalila vlna úlevy.
„Jsi hrozně pozadu, Grimure.“ Povídal Björn „A tak jsme na tebe čekali na pařezu támhle za tím kamenem. Co sis myslel?“ dodal Erik s úsměvem od ucha k uchu.
„Myslel jsem… Myslel jsem, že vás přepadli zlovolní gnómové. Nebo že si pro Vás přišla samotná Hel. “
„Hihihi.“ smál se Björn a Erik přidával „Jak chceš najít ingredience, když ztrácíš i svoje průvodce. Hehehe.“ A Björn hned zase dodal: „Měl ses vidět, Grimure, jak ses tvářil. Myslel jsem, že nás musíš slyšet, jak jsme se smáli. Hihihihi.“
A pak se vydali dál na cestu a Grimur si hlídal, zda se mu Erik a Björn nevzdalují a tu a tam rozpohyboval své bolavé kosti, aby přidal do kroku a dohnal ty, jímž stále nohy věrně sloužili. Méně zaměřen na hledání draků, obrů a příšerných trollů, nebo vychytralých goblinů si všímal, jak lehce a bezstarostně ho vedou Erik a Björn a jak si mezi sebou šeptají jistě legrační příběhy, neboť se z jejich úst ozývalo pravidelné chichotání.
Když se slunce na obloze sunulo níže a níže k hřebenům hor, museli se dostat do zemí, kde rostou červené bylinky, protože si Grimur konečně všimnul nenápadné rostlinky usazené mezi kamením a zavolal na Erika a Björna, doufaje, že jejich znalosti od prastaré stařeny jim umožní rozeznat, zda to je ta správná bylinka, kterou potřebuje pro svůj zázračný lektvar.
Erik a Björn si rostlinu prohlíželi ze všech stran, jako by se jednalo o kouzelný drahokam zasazený do korun bohatých králů a každý lístek prohlíželi, jako by se snažili rozeznat skutečné zlato od kočičího. Pak se jen zvedli, podívali se jeden na druhého a s úsměvem Erik začal: „Grimure, bylinka, kterou hledáme, je červená. Přijde ti tahle červená?“
„Přijde, je červená jako šupiny rudého draka, který obývá hory na severovýchodě.“ Říkal Grimur a nevěděl, zda má mít radost, nebo cítit smutek, že má špatnou bylinku.
„Přesně tak, Grimure. Hihi.“ Smál se Björn.
„Takže je to ona?“ kvitoval s nadšením Grimur.
„Jasně že ne. Tvoje bylinka potřebuje být červená jako šupiny draka, který obývá hory na severozápadě, Grimure. Hehehe.“ vykládal s úsměvem Erik
„Drak na severozápadě?“ Divil se Grimur, protože o takovém drakovi nikdy neslyšel a hned dodal: „Ale na severozápadě je přece moře.“
„Moře a hory, kde je rudý drak. Hehehe.“ Přidával Erik a nenechal se vyvést z míry. „Co jsi to za Vikinga, když nevíš o drakovi v horách na severozápadě… Grimure, Grimure. Hihihihihi.“ Dodával k tomu Björn.
„A jakou barvu má drak na severozápadě?“ Ptal se zmateně Grimur.
Erik se podíval a povídal „Víš jakou barvu má drak na severovýchodě? Tak drak na severozápadě má k nerozeznání podobnou. To je přece jasný. Hehehehe.“ A než Grimur stihnul cokoliv říct, tak jen Björn důrazně odsekl „Musíme jít dál, Grimure.“ A Oba vyrazili tak rychle, že jim Grimur sotva stačil.
A tak putovali dál a dál. Dvě vikingská dvojčata, která s vtipem na ústech postupovala skrze rozviklané kameny a za nimi pajdavým krokem zničený Grimur hledajíc červené bylinky. Stoupali výše a výše do země nízkých borovic, holých skal a ostrých větrů. Do dálav, kde nebe bojuje se zemí a trollové se přetahují s obry o kamenné cesty stvořené snad samotným Thórem.
Tu a tam mezi drobnými kameny, které kdysi bývaly majestátnými horami, než je zdolala obrovská síla nebes, zahlédl Grimur nenápadnou rostlinku a doufaje v úspěch volal své společníky. Jak se ovšem ukázalo, bylinka, kterou Grimur potřeboval, byla mnohem vzácnější, než si myslel. Erik a Björn si rostlinu vždy prohlédli a odmítli, protože někdy byla málo červená a jindy zase příliš. Někdy měla příliš lístků, jako má chapadel strašlivý kraken a jindy zase málo, jako je hor v nádherném Dánsku. Někdy měla stonek porostlý chloupky tak hustě, jako bývají porostlé líce mocných Vikingů a jindy řídce, jako roste pšenice v zemích Grónských. Vždy ale Erik a Björn s úsměvem a smíchem ponoukali k další cestě a Grimur obdivoval jejich dobrou náladu a nekonečnou vytrvalost.
Jak ale postupovali dále a dále, tak i samotné slunce začínalo být unavené a úsměv ze rtů Grimurových společníků postupně opadával. Jejich vysvětlení, proč bylinky, které Grimur našel, nejsou ty pravé, začínaly být čím dál vágnější. Vypadalo to, že jsou pátráním unavení a jak se vytrácela jejich energie, která se zdála být hluboká jako korbely v krčmách Valhaly, tak se Grimur ponořil do pocitů, že spásnou bylinu nikdy nenajde.
Poté, co prozkoumali s Erikem a Björnem snad všechny červené bylinky, které mocná Sif rozesela po dálavách severských zemí, se posadili, aby dali odpočinout zmoženým chodidlům a nechali plíce v klidu nasát chladný severský vzduch, aniž by osvěžující vůni narušili neustálou chůzí.
Jak seděli a tiše jedli hutný chléb a zapíjeli jej pramenitou vodou z blízké studánky, si Grimur všiml nenápadného lístku a pronesl: „Támhle. Támhle je další červená bylinka.“ Ani nedoufal, že by to mohla být ona.
Björn se ohlédl a povídá: „Grimure, kolikrát jsme ti říkali, že musí být červená jako…“ Ale Erik mu skočil do řeči „Jako tahle. Přesně jako tahle, Grimure. To je ona.“
Grimurovi se rozzářily oči štěstím a Björn se zmateně zadíval na svého bratra, který pokračoval ve své řeči: „ A protože je to ona, tak se konečně můžeme vydat za dalším úkolem a nemusíme řešit nějaké další nudné bylinky. Hehe.“ A Björn pochopil a přidal se ke svému bratrovi: „Takže můžeme jít chytat jelena. Máš vynikající zrak, Grimure. Podařilo se ti najít správnou bylinku. A potřeboval jsi k tomu jenom 326 pokusů. Hihihi.“
A tak Grimur vyskočil z kamene, na kterém usedal a s obrovskou péčí, takovou, se kterou matky dávají ulehnout svým dětem, vyzvedl křehkou rostlinu z půdy a opatrně jí uložil do svého vaku, mezi stránky knihy, kterou kdysi dostal a už zapomněl od koho. Když byl hotov, tak byli všichni tři připraveni sestoupit z vysokých hor do hlubokých lesů ve snaze najít jelena a jeho parohy.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Nápad s dvojčaty, která si z utrápeného hrdiny dělají spíše legraci, než aby mu pomáhala, je velmi osvěžující a vtipný. Líbí se mi, jak text podrývá klasické fantasy klišé o hledání magické byliny tím, že průvodci nakonec schválí jakoukoliv rostlinu jen z vlastní lenosti. Je to nosná a originální myšlenka, která má velký komediální potenciál.
Atmosféra – ★★★★☆
Severská nálada podpořená nenásilnými odkazy na mytologii (Thór, Sif, Valhala) funguje na jedničku a krásně dokresluje drsné prostředí hor. Velmi dobře se ti podařilo vykreslit kontrast mezi zoufalým, fyzicky zničeným Grimurem a bezstarostnými, až škodolibými bratry. Čtenář díky tomu snadno nacítí hrdinovu frustraci i únavu z nekonečné cesty.
Provedení – ★★★☆☆
Tvá slovní zásoba je bohatá, ale textu by velmi prospělo rozdělení neúměrně dlouhých souvětí, která brzdí tempo a zhoršují čtivost. Pozor si dej na používání přechodníků, které jsou často gramaticky nesprávně, a také na nadužívání citoslovcí smíchu v dialozích, což po čase působí rušivě. Přesto má tvůj styl osobité kouzlo a samotné dialogy mají přirozený švih.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi sympatickou a úsměvnou fantasy povídku, která těží ze skvělé dynamiky mezi postavami a neotřelého přístupu k hrdinské výpravě. Ačkoliv složitá stavba vět a občasné gramatické prohřešky textu trochu podrážejí nohy, tvůj vypravěčský talent a smysl pro humor jsou nepřehlédnutelné. Rozhodně v psaní pokračuj, zkus texty po sobě číst nahlas a neboj se zjednodušovat.