Svět se zase zbláznil. Lidé se, tak jako mnohokrát, rozhodli, že je třeba pozabíjet se navzájem. Snad právě proto se znovu přihlásila o slovo děla a začala trhat zemi na kusy. A spolu s nimi se rozpoutaly bitvy, ve kterých se mladí muži navzájem masakrovali.
Mezi nimi byl i on. Mladý pěšák, kterému adrenalin zastřel mysl. Jeho jediným cílem byl postup. Nehodlal se vzdát. Prodíral se skrz sutiny a nevnímal nářek raněných, ani vzduchem svišticí střely. Jen postupoval a pak… přišla rána a celý svět se ponořil do temnoty. Na několik někonečných sekund ztratil vědomí.
Probudil se jen na okamžik. Na hrudníku ho tlačila tupá bolest a všechno bylo jako ztlumené, zpomalené a tmavé. Chtěl vstát, ale jeho tělo postrádalo sil. Pomalu z něj unikal život. Nezbývalo nic, než ležet a Poddat se klidu. A tak znovu přišel o vědomí.
Byla tma. Jediné, co rušilo jeho klid byl tlumený hluk výbuchů a svištění střel. Jinak jen tma… A pak se přímo před ním objevilo světlo. Modré nebe, po kterém pomalu pluly mraky a mezi nimi prosvítala světlá modř nebe a zlatavé paprsky slunce. Brzy ale jeho zorné pole pohltila oblaka prachu.
Rozhlédl se kolem a viděl tu spoušť, tu ničemnost a zkázu táhnoucí se od obzoru k obzoru. Zbytky domů rozmetaných na kusy tyčící se vzhůru jako připomínky dřívějších obydlí a všude okolo ležela těla jeho padlých spolubojovníků. V některých z nich poznával své známé, jiní byli cizí a někteří měli těla tak zničená, že se nedalo poznat, zda-li to jsou skutečně lidé. A pak spatřil sám sebe, jak ležel na zemi a další voják jej držel za ruku a křičel kamsi dozadu, snad pro pomoc.
Díval se na tu scénu a neuměl si to vysvětlit. Viděl sám sebe, jak se mu z hrudníku řinula krev a svého kamaráda, jak se snaží tu krev zastavil. Slyšel ho i křičet, i když tak potichu, že nebylo možné rozeznat jednotlivá slova. A najednou se objevil medik. Jeho spása. Klekl si, roztrhl uniformu a dal se do své práce. A v tu chvíli mu došlo, co se děje.
Pronesl pro sebe „Takže je to pravda.“
„Co je pravda?“ ozvalo se za ním. Stál tam muž. Vysoký muž s pronikavým pohledem oblečený v šatech tak obyčejných, že mu připomínali doby pře válkou. Bylo jasné, že sem nepatří. Všechno okolo bylo jako zpomalené, ale on ne. Stál tam, do tváře mu svítilo slunce, ale na stěnu za ním nevrhalo žádný stín. „Kdo jsi?“ Zeptal se voják, ale odpovědi se hned nedočkal.
„Není důležité, kdo jsem. Říkal jsi, že to je pravda, ale co je pravda?“
„Že smrt není konec.“
„A jak to víš?“
„Trefili mě. Támhle ležím a stejně tady stojím.“
„Jenže ty nejsi mrtvý… Prozatím.“
„Nejsem, ale stojím tady. Povídám si s tebou a přece umírám. Opustil jsem své tělo. Tak jak jsem četl v článcích o…“
„O zážitcích blízkosti smrti. Mám pravdu?“
„Ano.“
„Ale jak můžeš vědět, že smrtí to nekončí, když jsi smrti ještě nedosáhl?“
„Jak jinak to vysvětlit?“
„Umíráš… Vidíš tu krev? Ta všechna měla jít do tvého mozku. Chybí mu a tak teď blouzní. Dostává spoustu informace z uší či nosu, ale už není schopný je správně zpracovat. Napadlo tě, že se ti to jenom zdá?“
„Ale kdo jsi potom ty?“
„Já prostě jsem. Přišel jsem se podívat.“
„Na co?“
„Na tebe.“
„Přišel jsi pro mě? Chceš mě odvést?“
„Kam bych tě odváděl?“
„Já nevím. Do nebe nebo do pekla… Nebo možná jinam.“
„Myslíš, že je nebe a peklo?“
„Nevím, ale něco být musí.“
„Ale proč? Proč si myslíš, že jste tak výjimeční, že Vás po smrti někam přesunou? Proč by to měl někdo dělat? Podívej se kolem sebe. Čím byste si něco takového měli zasloužit?“
„Něco být musí.“
„Proč by mělo?“
„I ty jsi musel odněkud přijít.“
„Já jsem nepřišel. Já tady prostě jsem.“
„Ale to je nesmysl.“
„Ano, stejně jako je nesmysl, že si se mnou povídáš, a přitom támhle ležíš mrtvý.“
„Nejsem mrtvý. Je u mě medik a nedostal jsem to tak vážně. Určitě mě zachrání.“
„Ale kdo zachrání medika?“
„Jak to myslíš?“
„Co kdyby náhodou medik přišel k úhoně? Kdo ho potom zachrání?“
„Medik je v pořádku. O co ti jde?“
„Mě? Mé motivy nejsou důležité. To vy se tady masakrujete.“
„Neříkal jsi, že jsi tady prostě byl?“
„Ano. Ale nebyl jsem tady pořád.“
„Pak jsi přišel odněkud.“
„Nepřišel. Použil jsem to slovíčko jen pro jednoduchost.“
„Ale jestli jsi byl někde jinde a teď jsi tady, tak jsi přišel.“
„Já tady jenom jsem. Jsem tam, kde chci být. Nemusím nikam chodit. Točíš se v kruhu. Přestáváš mě bavit.“
„Co jsi zač?“
„Já jsem já. Mé jméno není důležité. Stejně jako tvoje. Třeba jsem jen výplod tvojí fantazie.“
„To nejsi. Nevím, kdo jsi, ale nepocházíš z mé hlavy. Nepocházíš ani z tohohle světa. Přišel jsi pro mě a čekáš, jestli umřu.“
„A zase ta přesvědčenost o své výjimečnosti. Příteli… Ty jsi už v podstatě mrtvý.“
„Ale to není pravda. Je to na dobré cestě. Je u mě medik a.…“
A pravě v tu chvíli jeho větu přeruší střela, která se zavrtá přesně do čela zdravotníka snažícího se oživit vojáka. Přesně v tem moment se ozval smích. Voják se otočil k neznámému muži a ten se přestal smát a promluvil: „Promiň… Vždycky mě pobaví, když se tohle stane.“
„Ježíši, to snad ne, proč se to stalo?“
„Protože se to stalo. Tak to prostě je.“
„Ale on nesmí umřít. Ať vstane.“
„Je mrtvý. Kdo by to býval řekl, že ho přežiješ?“
„To jsi udělal ty!“
„Ano… Všechno vždycky shodíte na mě.“
„Říkal jsi, že se mu něco stane. To ty za to můžeš!“
„Ano, ano. Já můžu za Vaši smrtelnost…“
„Udělej něco!“
„Proč?“
„Protože já umírám!“
„A opět chceš tvrdit, že si zasloužíš život? Proč?“
„Neudělal jsem nic špatného.“
„Nevinnost neexistuje. Jsi mrtvý!“
A pak se ozval výbuch. A po něm už nebylo nic… Zůstaly jen cucky. Stál tady už jen muž beze stínu. Stál tam a pak už ne.
Nápad – ★★★★☆
Téma rozhovoru se smrtí či tajemnou entitou na prahu bytí je sice v literatuře poměrně časté, ale tvé zpracování má silnou nosnou myšlenku. Filozofická debata o lidské domýšlivosti a výjimečnosti dává textu zajímavou hloubku a nutí k zamyšlení. Závěrečný cynický zvrat s medikem je výborný a skvěle podtrhuje absurditu a marnost války.
Atmosféra – ★★★★☆
Velmi dobře se ti podařilo zachytit kontrast mezi chaosem válečné vřavy a děsivým, zpomaleným klidem mimotělního zážitku. Emoce vojáka, který postupně přechází od zmatku k zoufalství, působí uvěřitelně a vtáhnou čtenáře do děje. Tajemný muž beze stínu vnáší do scény mrazivou náladu, kterou ještě umocňuje jeho cynický smích.
Provedení – ★★★☆☆
Text se čte plynule a tempo vyprávění je dobře zvolené, nicméně dialog by snesl mírné proškrtání, aby nepůsobil místy zbytečně zacykleně. Dej si pozor na překlepy a drobné chyby (např. ‘někonečných’, velké písmeno u ‘Poddat’, ‘zastavil’ místo ‘zastavit’ nebo ‘pře válkou’), které čtenáře vytrhávají z jinak poutavého děje. Stylistika je ale na velmi dobré úrovni a tvá slovní zásoba dokáže scénu barvitě a plasticky vykreslit.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi slibný a emotivní text, který ukazuje tvůj cit pro budování napětí a filozofický přesah. Ačkoliv by příběh snesl pečlivější korekturu a mírné uhlazení dialogů, dokázal jsi vytvořit silnou a zapamatovatelnou scénu. Určitě v psaní pokračuj, máš skvělý smysl pro pointu a umíš čtenáře zasáhnout na tom správném místě.