Jisté rozpory… „Chatu ti nedám, na to zapomeň, půlka patří mně,“ řekla na odchodu. Sledoval z terasy její krásnou štíhlou postavu, na níž nezanechal žádnou stopu ani porod dítěte. Chatu koupil hned po svatbě. Dal za ní celé své dřívější úspory. Nelitoval. Věřil, že v tomhle trychtýři travnatého svahu roubeného lesem a ústícího do divoké potoční rokle nalezne kořeny života, únik od nervy drásající armády podrážděných zákazníků firmy, kterou spravoval. A připadal si vskutku jako v jiném světě. Zahrnoval dřevěné stavení bez elektřiny, selsky zařízenou obytnou místnost a prastará kamna s pecí a plotnou, pod nimiž se topilo dřevem. K přírodnímu koloritu místa patřil i marný boj s vosami, jejichž malá hnízdečka se bez konce množila v podkroví. Nepomáhaly spreje ani smýčení. Ona však chtěla koupelnu a elektrický sporák. Po čase pobýval na chatě povětšinou sám.
Jisté rozpory, jaké rozpory? Sex? Po porodu o sex ztratila zájem. On tedy ne, ani po sedmi letech. Žárlivá však byla ona, aniž měla důvod. Co bylo obsahem poslední roztržky z celé té vleklé série nedorozumění, o tom by nedokázal nic říci. Vlastně to ani nevěděl. Často mu přicházela myšlenka, že jediným skutečným důvodem rozporů jsme my sami, my lidé trpící rozporem mezi tím, co nám je dáno a tím, k čemu jsme byli ustrojeni.
Zatopil v kamnech, aby si ohřál polévku. Praskající dřevo sálalo teplem do místnosti. Otevřel okno. Zatracené vosy, hned několik obtížných vetřelců okupovalo stůl, nádobí v dřezu i květiny na stěnách. Uchopil skleničku a jednoho vetřelce přiklopil na desce stolu. Vosa vzlétla, odrazila se od stropu svého skleněného vězení, upadla zpátky na stůl, a tak pořád dokola. Přemýšlel, jak s ní skoncovat. Její vězení bylo totiž zároveň její ochranou. Pak dostal nápad. Sebral tenkou podložku ze stolu, podsunul ji pod sklenici a takto nově uzavřený prostor přenesl i s vosou na sporák. Jakmile podložku vytrhl, vosa při dotyku s rozpálenou plotnou prudce vzlétla a s neuvěřitelnou rychlostí kmitala mezi dnem sklenice a plotnou, dokud nezůstala bezvládně ležet na žhavé ploše.
A máš to, odfrkl si. Ohlédl se po další vose. Další smrtelná agónie, další zkroucené a výstražnými pruhy žlutě vymalované tělo na plotně. Celá tato činnost, zvláště pak krutost, s jakou ji provozoval, ho nečekaně rozradostnila. Přestal v hlavě řešit lidské rozpory a věnoval se zabíjení. Skončil teprve ve chvíli, kdy se díky nedůslednému pohybu levé ruky při vysunování podložky podařilo jediné vose těsně po dotyku s plotnou uniknout na svobodu. Jako střela prolétla prostorem místnosti rovnou oknem ven.
No dobrá, řekl si, teď se najím, pak se uvidí. Přiložil polínko do ohně a postavil hrnec s polévkou na kamna. Vtom se mu v hlavě vynořila vzpomínka na jakýsi filmový snímek o životě hmyzu a přenosu informací v jeho společenských komunitách. Musel se pousmát nad tím, jak mu na okamžik zamrazilo. Přesto pro jistotu zavřel okno.
Byl asi tak v polovině oběda, když zaslechl zvláštní tenoučký šramot připomínající chroustání. Ohlédl se k oknu. Neviděl nic. Chroustání nepřestávalo. Otráveně přistoupil ke skleněné tabuli a úkosem se podíval podél dřevěné stěny stavení ke krovu. A nevěřil vlastním očím. Celý roj výstražně zářících tělíček hryzal kusadly do vyspárované škvíry mezi stěnou a stropem. Vrátil se ke stolu a s pocitem nejistoty pomalu dojedl.
První vosa pronikla do místnosti ve chvíli, kdy umýval špinavé nádobí ve dřezu.
Starý otlučený a neuvěřitelně upatlaný psací stroj hrozil, že se zasekne při každém dalším sporadickém úderu nemotorných prstů vyšetřujícího policisty do kláves. V malé kanceláři nedaleké policejní stanice byl vzduch k nedýchání. Jméno, příjmení, povolání, zkrátka všechny údaje o majiteli chaty bylo nutné zapsat do protokolu.
„Pane,“ pronesl zastřeně policista, „víte, že od toho požáru mohl chytnout i les? Jak je možné, že jsme se o požáru dozvěděli od náhodných kolemjdoucích, přitom vás tam našli sedět na zadku, jako by se nechumelilo. Jak vlastně k požáru došlo? Měl jste chatu pojištěnou? A na kolik?“ ukončil triumfálně.
„Vosy,“ odpověděl majitel, „důvodem byly vosy. Byla jich plná chata.“
„Snad mi nechcete namluvit, že jste sám zapálil vlastní chatu jenom proto, abyste vyhubil vosy?“ Z policejního vyšetřovatele čišela netrpělivost. „Taky bychom vám mohli přišít paragraf obecného ohrožení, uvědomujete si to vůbec?“
„Ano…,“ pronesl nejistě majitel. Sám s časovým odstupem dokázal jen těžko uvěřit uplynulým událostem. V duchu si oživil pocit radosti, který se v něm rozlil poté, co v podkroví chaty zapálil hned několik misek naplněných sirnými tyčinkami a uviděl žlutý dým unikající ze všech otvorů stavení. Oblak rozzuřených vos se hrozivě vznášel nad střechou. Teprve, když žlutý dým začal houstnout a mohutnět v temné mračno, pochopil, že zdrojem kouře nejsou pouze sirné tyčinky. Mezi tím první plameny ohně začaly olizovat krov.
Obrovský ohnivý sloup, v nějž se po docela krátkém čase chata proměnila, nemělo smysl krotit. Přivolaní hasiči jenom pokropili hromadu planoucího popela a komín, který jako morový sloup čněl nad ohořelými troskami.
„Ano, pane, zůstal jsem tam, abych ohlídal les, kdyby ho třeba plameny zasáhly,“ odpověděl bez výrazu.
Hlasité předčítání