Bylo sobotní odpoledne a Jiří Sokol hodlal celý dlouhý zbytek dne strávit toulkami starou Prahou, aby se uvolnil a přišel po vyčerpávajícím pracovním týdnu na jiné myšlenky. Jaro vonělo ze všech zahrad i koutů prosluněných domů a příjemně vlažné odpoledne k podobným procházkám doslova vyzývalo. Zrovna procházel parkem staré Kampy a na lavičce nedaleko před sebou spatřil překrásnou dívku. Měla zakloněnou hlavu a dlouhé, bohatě nakadeřené vlasy jí spadaly přes opěradlo, splývaly s keři a zdálo se, že svými konečky dosahují až na blízkou vodní hladinu Čertovky. Ze zubaté obruby krátké sukýnky vystupovaly štíhlé, od kyčlí obnažené nohy a ostré slunce barvilo jejich pokožku do nádherné zlatavé hnědi.
Stín jeho bytosti dopadl na půvabně obrvená víčka a ty se otevřely. Hluboký a podmanivý pohled ulpěl na příchozím poněkud déle, než bylo třeba. Ten pohled Jiřího oslabil a zároveň povzbudil natolik, že nedokázal hrát nezájem a přejít bez povšimnutí:
„Jaká nádherná idyla. Mohu si přisednout?“
„Prosím…?“ ozvalo se po chvíli ze smyslných úst. To už její pohled směřoval kamsi zcela mimo zorný úhel, ve kterém by se mohla nacházet Jiřího postava.
„Nevadilo by vám, kdybych si přisedl?“ Blbče, proklínal se, neptej se a čiň. Chce-li člověk dobývat, musí dát najevo převahu. Přisedl si. Blízkost dívčích půvabů ho rozpálila.
„Máte ráda slunce? Vaše ústa zrají jeho účinkem a v očích máte odlesk nebeského blankytu. Pohovořme si o darech jara ve chvíli, která je pro mne dokonalým okamžikem…“
„Vy jste básník?“
„Ne, ale vaše krása mě inspiruje,“ dotkl se konci prstů pramene jejích vlasů.
Vyskočila z lavičky, jako kdyby ji píchl sršeň. V příští chvíli už mohl Jiří jen pozorovat ladné křivky boků obtažené úzkým pruhem azurového sametu, jak se vzdalují mimo jeho dosah. Tak, tudy cesta nevede, říkal si, když dívka zmizela za vstupní bránou parku. Buď jsem blbec já, nebo jsem udělal blbce z ní, že jí to tak dopálilo. Buď, jak buď, fiasko to je hodné přivandrovalce odnikud. Unaveně se zvedl a zamířil přes most do kavárny na rohu ulice.
V řadě otevřených boxů si přisedl ke dvěma dívkám zaujatým rozhovorem nad šálkem kávy. Po předešlé zkušenosti by býval udělal lépe, kdyby zvolil vedlejší stůl, kde mohl v klidu přemítat ve společnosti bělovousého staříka, jenž zasmušile hleděl do potištěných listů nějakých novin. Leč jakási nesmyslná zarputilost mu vnukla potřebu vrstvit jednu trapnou zkušenost na druhou. Hned v příští minutě pochopil, jak zásadního přehmatu se dopustil. Útržky obscénního dialogu se mísily s tlumeným hlukem vltavského nábřeží, kam Jiří skrze prosklenou plochou výkladních oken kavárny bezradně zakotvil své smysly společně s vědomím vlastní nedůležitosti.
Hlasité předčítání