Probudila jsem se do nového rána. Slunce vrhalo do místnosti rudé odlesky, jako by ho překryly obrovské červánky. Zvláštní pokoj se spoustou polštářů a plyšáků. Valná většina z nic byla podrápaná nebo nesla stopy ostrých zoubků. Nebylo těžké odhadnout, jaká zvířátka zde bydlí. Skutečně neuběhlo ani pár vteřin a přímo přede mnou seděla kočka svou barvou připomínající malířskou paletu po dlouhém používání.
Koukala skrze mě uhrančivýma očima, jako bych byla průsvitný duch a přímo za mnou bylo něco hodně zajímavého. Zkusmo jsem ji pohladila a ruka proplouvající skrze ni mi potvrdila mou prvotní myšlenku. Prohlédla jsem si ruku opravdu důkladně a po stránce vizuální se nezdála jiná než obvykle. Pět prstů se čtyřmi články a palec s třemi. Možná to bylo trochu podivné.
Stejně jako pocit, který se šířil celým mým tělem. Jasně si pamatuji, že něco takového už jsem zažila někdy dřív. Pocit, kdy jsem se cítila lehká, jako bych nic nevážila a kolem žaludku jsem cítila pumpování krve. Bylo to mnohem intenzivnější než pocity, když jsem stávala na rozhlednách, vysokých hradbách nebo na balkónech a koukala se dolů. Tohle bylo lepší.
Ještě chvíli jsem se kochala svou rukou, která prazvláštností chvíle působila naprosto neznámě, než jsem periferním viděním zaregistrovala příchod dalších koček. Každá byla jinak zbarvená. Jedna měla šest nohou, další pouze dvě a u jednoho kocoura jsem jich napočítala třináct. I tvary zdály se naprostými originály.
Některé z nich si přisedly k první kočce a spolu s ní pozorovaly prostor skrze mě, jiné dělaly neplechu, jedna si packou umývala obličej a dvě se drbaly zadními packami za uchem. Byl na ně kouzelný pohled. Znala jsem detail každé z nich. Ta v rohu neměla ráda, když se na ni čímkoliv štěrchalo. Kočka naproti mně se zelenou skvrnou kolem levého oka měla nejraději operu a kočka vedle ní, která na ni hleděla zlověstným pohledem, operu přímo nenáviděla. Ostatně ani mezi sebou se neměly moc v lásce. Mourovaná kočka věšící se právě na lutr ráda nechávala své části těla na různých místech, aby ji ostatní, hlavně já, nikdy nenašli celou. Kočičí zrzavá dvojčata milovala, když jim někdo předčítal z knih a nezáleželo na tom, jestli se jedná o poezii, romány, cestopisy nebo kuchařku.
Až teď jsem si uvědomila, že někdo pustil čtvercové rádio levitující ve vzduchu. Hrála zrovna píseň Thrill is Gone od Bedford Falls. Slova jsem sice nedokázala vnímat, ale tuto specifickou melodii a chraplavý hlas zpěváka v refrénu bych si nedokázala splést. Nejspíše to zapnul kocour s třinácti packami, protože ostatní kočky upřednostňovaly spíše klasiku nebo Queeny.
Ucítila jsem ostrý pach kočičince, který byl dílem modro-zlatého kocoura, a rozhodla se, že rozkoukávání v tomto pokoji bylo dost. Zaujaly mě oprýskané dveře s kulatou klikou. Hlavně tím, že byly v podlaze. Klíč v zámku stačilo jen mírně pootočit a jemně do dveří zatlačit.
Sešla jsem po točitých, příkrých schodech a ocitla se v další místnosti. Byla velmi tmavá až na prapodivné osvícení. Tančící odlesky na zdech připomínaly vlnící vodní hladinu s paprsky ranního slunce. Dveře nade mnou se s hlasitým třeskotem zabouchly a splynuly se stropem, u nějž visel lustr z mořských korálů, na kterém ovšem nebyly ani žárovky, ani svíčky. Očividně to byla pouhá dekorace, ale nešlo mi do hlavy, odkud se bere to světlo. Z oken určitě ne, protože tu žádná nebyla a dveře naproti mně nebyly prosklené. A pak mě to trklo. Mohl za to krunýř modré želvy, který zářil jako noční obloha posetá hvězdami. Začala jsem se rozhlížet po místnosti, jestli ji neuvidím. Často se schovávala, měla ráda vlastní klid.
Hlasité předčítání