Když jsem jednou kráčel otevřeným vesmírem po šňůře na prádlo, všiml jsem si úžasné záře. Míchali se v ní odstíny červené a zelené. Na zemi odkud jsem vyrazil se tomu jevu říkalo záře polární, ale dá se tomu v otevřeném vesmíru pořád říkat polární zář? Když každý den kráčíte holým vesmírem po šňůře na prádlo, donutí vás to přemýšlet. Ne že by vás to muselo nutit, koneckonců při takové cestě nemáte nic moc jiného na práci. Stačí si zvyknou na monotónnost vyrovnávání vlastní váhy a strkání jedné nohy před tu první, což je ze začátku velice zajímavá záležitost, ale po čase už to jde tak nějak samo. Čas od času se stane že člověk zakopne, to pak jako by se učil kráčet po šňůře úplně od znova, ale trvá to podstatně kratší dobu a velmi brzo to přejde zpět do zajetých kolejí. Ale nerad bych vás uvedl v omyl, i přes veškerou monotónnost si svou cestu po šňůře velice užívám, jen u toho prostě přemýšlím, přesněji řečeno, nechávám myšlenky volně plynout. Asi proto, že můžu.
Často vzpomenu na zemi a přemýšlím proč jsem se vlastně vydal po té šňůře do otevřeného vesmíru. Odpověď je vždycky stejná a přesto se sám sebe vždycky zeptám. Ta šňůra tam prostě byla, tak jsem vyrazil. Všechny a všechno jsem nechal na zemi jen kvůli té jedné šňůře. Nikdo se mnou kráčet nechtěl, ale nemám jim to za zlé. Nejtěžší to asi bylo s Ní. Nerozuměla kam odcházím, a už vůbec proč odcházím. A já jí to ani říci nemohl, protože jsem sám nevěděl kam jdu, a přestože jsem věděl proč, nedokázal jsem ten důvod složit do věty ze slabik, hlásek a souhlásek. Proto jsem prostě řekl že před sebou mám dlouhou cestu. Chtěl jsem se rozloučit ale nechtěla už nic slyšet. Než jsem se vydal na cestu zaslechl jsem že se k Ní dostala tichou poštou deformovaná verze důvodů “proč”. Pak už ani nesmutnila že jsem ji opustil a začala vyprávět o mém neracionálním uvažování. To aby bylo jasno, že ona taková není. Jsem rád že mě nenávidí, je to pro ní lehčí. Je sobecké od někoho bezdůvodně odejít a nenechat ani důvod proč přestat mít rád.
Vzpomínám rád na zemi, ale nikdy nepochybuji o té šňůře, po které kráčím. Rozhodně jí nic nevyčítám, vydal jsem se po ní z vlastního uvážení. Zašel jsem už moc daleko abych se vracel, nemůžu se vrátit jednoduše proto, že nechci. Nechci zpátky na zem, zpátky do okamžiků na které si občas rozpomenu. Znamenalo by to že jsem kráčel šest let zbytečně. A kam to tedy vlastně kráčím? Ani po šesti letech cesty nemám páru. Prošel jsem spoustou míst která by se mohla brát jako cíl, ale nemám v plánu zastavit, dokud budu schopen s to jít.
Hlasité předčítání
Nápad – ⭐⭐⭐⭐⭐ Velmi silný a nosný metaforický nápad: kráčení po šňůře v otevřeném vesmíru jako obraz existenciální cesty a odchodu „od všeho“. Krátký text zvládne na malém prostoru otevřít velká témata (smysl cesty, nepochopení druhými, nutnost odejít, i když to neumím vysvětlit). Atmosféra – ⭐⭐⭐⭐☆ Text vytváří poklidně melancholickou, rozjímavou atmosféru, bez zbytečného patosu, což mu velmi sluší. Vesmír, ticho a monotónní krok po šňůře se dobře pojí s proudem myšlenek a vzpomínek, snad jen místy by šlo ještě více „zabydlet“ prostředí konkrétnějšími obrazy. Provedení – ⭐⭐⭐⭐☆ Styl je čtivý, plynulý, se sympaticky civilním hlasem vypravěče. Občas… Číst vice »