Sedím na dřevěné lavičce pod starou lípou. Nad hlavou se stahují mraky, šedé jako vzpomínky, které už nebolí. První kapka dopadne na list, druhá na mou dlaň. Ťukot deště začíná tiše, jako šepot přírody, která se konečně nadechla.
Krajina kolem mě se mění. Suchá tráva se narovnává, probouzí se ze spánku. Hlína voní jinak — zemsky. Připomíná , že všechno živé potřebuje vláhu. Stromy se třesou radostí, jejich listy tančí v rytmu kapek.
Zavírám oči. Ťukot kapek na střeše altánu, na listech, na mé bundě… je to hudba, která nevyžaduje slova. Uklidňuje mě. Všechny myšlenky, které mě tížily, se rozplývají jako mlha nad polem. Cítím, jak se ve mně něco mění — jako by déšť neomýval jen krajinu, ale i mou duši.
Každá kapka je jako dotek. Jako připomínka, že i když občas prší, není to konec. Je to začátek. Voda proudí do kořenů, do žil, do srdce. A já cítím, jak se ve mně rozlévá klid. Energie. Život.
Déšť ustává. Ale já zůstávám. Vděčný. Očištěný. Živý.
Mivo 27.8.2025
Hlasité předčítání