Povídka

Deník (IV)

předchozí část zde

Natálie Müllerová

NEOTVÍRAT!

7. ledna 2001

Už jsou to tři dny, co jsme se s mamkou přestěhovaly na tohle podivný místo. Táta asi před měsícem konečně umřel. Někdy kolem Vánoc. Už to s ním bylo k nevydržení! Pořád chlastal a párkrát jsem ho viděla, jak mámu ošklivě drží za vlasy, nebo plácá přes obličej. Na mě se furt díval tím svým slizkým pohledem, kterýho se ještě pořád nedokážu zbavit. Nakonec prý dostal infarkt – Takže karma přeci funguje! Nevím, co bychom si s ním jinak počaly. Asi by všecko zůstalo při starým, dokud by nás obě neutrápil k smrti.

Ale stalo se… a potom to šlo zase z kopce. S tátovou smrtí na mámu přešly všechny jeho dluhy a ona musela vzít práci v těch toxickejch továrnách na Severním Valu. Bastard! Ani po smrti nás nepřestane otravovat! Tak se nám zase zkrátil rozpočet a musely jsme se vzdát tátova pěknýho bytečku na Přímoří. Naneštěstí jediné místo ve Městě, kde jsou dost nízký nájmy i pro zadlužené rodiny, je tohle smradlavý Starý Ghetto. No, alespoň, že jsme jenom na okraji a mamka to odtud nemá daleko do továrny.

Mě se tady ale nelíbí. Nejde ani tak o ten štiplavej puch, kterým je cítit celej tenhle barák (Puch, který se nedá vyvětrat, protože venku je smrad ještě větší!). Spíš mě děsí ten tísnivý pocit – pocit, že mě něco neustále sleduje.

Začíná mi z toho hrabat… už první noc jsem slyšela to prapodivný šramocení za oknem svýho pokoje. Šramocení, který mi nedovolilo usnout. Celá jsem se z toho rozklepala a musela se schovat pod peřinu. Slyšela jsem to ale pořád! Šramocení, který připomínalo spíš skřehotavý šeptání. „Pusť mě dovnitř. Pusť mě dovnitř. Pusť mě dovnitř,“ jako by říkalo pořád dokolečka. Myslela jsem, že se z toho zblázním.

Druhý den se to stalo zase, stejný šramocení, stejnej příběh. Řekla jsem to mamce, ale ta mě jen odbyla, že je to normální, když se člověk nastěhuje do nového bytu, že slyší divný zvuky. Prý si na to brzy zvyknu.

Ale třetí noc už jsem se z toho málem počůrala. Za okny je pořád tma, vznáší se tam tolik špíny, že tady v noci žádný hvězdy nesvítí. Tu třetí noc si ale měsíc na okamžik prorazil cestu. Podívala jsem se na okno a uviděla jsem to! – Bledá měsíční záře na zataženém závěse matně opisovala černou siluetu čehosi sedícího na okenní římse! Nebyl to žádnej pták ani mrak – Mělo to děsivě lidský rysy… ale stejnak to nebyl ani člověk. Bylo to neuvěřitelně pokřivený, nesymetrický a stejnak to mělo jasně rozeznatelný končetiny, trup, hlavu a čelist – čelist, která kmitala. Kmitala nahoru a dolů. A šeptala: „Pusť mě dovnitř. Pusť mě dovnitř. Pusť mě dovnitř…“. A oči! – vypoulený bulvy, který přímo prosvěcovaly skrze závěs!

Vykřikla jsem a schovala se pod peřinu, abych se na to nemusela dívat. A tam jsem se třásla až do rána. Zkoušela jsem zavolat mamku, ale marně. Nevzbudila se. Nepřišla…

Chudák máma! Je pořád unavená z tý svojí nový práce. Přijde domů a jde si vždycky rovnou lehnout. Už se s ní ani nedá mluvit.

Nechci ji pořád s něčím otravovat, jsou to beztak jenom hloupý sny, proto si teď ale píšu alespoň tenhle deníček. Myslím, že jinak bych se tenhle večer mohla už úplně zcvoknout!

 

pokračování zde

☆ Nehodnoceno ☆

O autorovi

martin novák

čas od času
si člověk řekne "?"
čas od času
o tom i napíše...

www.casodcasu.cz

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Inline Feedbacks
View all comments
Četba díla zabere cca 4 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:

Noční režim
Četba díla zabere cca 4 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Z pohledu Gideona:   Já a Elle jsme pronásledovali z povzdálí bachaře Timothyho Vogela. To ...
předchozí část zde … Vzbudil jsem se na podlaze někdy kolem osmé ráno, celý rozbolavělý, se...
Možná si na konci příběhu řeknete, že šlo jen o banální a zcela běžnou krizi středního věk...
předchozí část zde   VII. Vylučovat Pokoj potemněl. Skřek a nářky utichli. Utichl i sm...
„Viděls někdy něco takovýho?“ zeptal se konečně dychtivě Vilda. Prvotní strach a překvapení...
Už půl roku jsem nebyl ve své původní práci. Jsem na placené dovolené, ale doma bych, jsem se zbl...
předchozí část zde   … „Tak už mi věříte?“ pronesla tiše paní Müllerová, kter...
Podívala jsem se taky na Hotche, protože mi došlo, že Reid se na Hotche podíval, že ví, o koho jde...
V panelu betonovejch svatyní postmoderní společnosti jsou zakletý duchové. Vím to od tý doby, co ...
předchozí část zde   VIII. Markétka Viktor, starší detektiv, kterému před chvílí sko...
Všichni pohromadě u horké linky:   Poté, co jsme domluvili s Garcinou, která slíbila, že s...
Poté, co jsem zaparkovala své auto v garážích a vzala z kufru auta svou tašku, tak pár lidí tu ...
Z pohledu Teressy:   Ale nakonec na zátah za podezřelým jsem jela já, Gideon, Reid, Morgan a ...
Byl na cestě již druhý týden. Jako bakalář svobodných umění vypravil se tehdy za hranice vévods...
předchozí část zde   IX. Probuzení Jako mrknutím oka, sotva se Jiří schoulil na ledovou...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

V panelu betonovejch svatyní postmoderní společnosti jsou zakletý duchové. Vím to od tý doby, co ...
Čeká mě cesta pěšky přes kopec ve tmě a zimě. Vůbec se mi nechce. Navíc je oblačno místy zat...
Hotch řídil a já seděla vedle něho. Reid totiž byl rychlejší a sedl si dozadu. Chvíli jsme jeli ...
předchozí část zde   … „Tak už mi věříte?“ pronesla tiše paní Müllerová, kter...
Koťátko „Na mlynářově plotě viselo chcíplý kotě. Kdo první promluví, ten to kot...
předchozí část zde   IV. Droga Jiří čekal, až se jej na To kultista konečně zeptá. ...
Z pohledu Teressy:   Ale nakonec na zátah za podezřelým jsem jela já, Gideon, Reid, Morgan a ...
„Viděls někdy něco takovýho?“ zeptal se konečně dychtivě Vilda. Prvotní strach a překvapení...
Když jsem byl mladý a rozhodoval se, jestli se stanu policajtem, ještě jsem ale nevěděl, že budu m...
Mé jméno je Rebeka, ale všichni mi říkají Beka. V tom baráku jsme s bráchou Nikolasem a mámou ...
Dům na hraně pekla Lásko, odpusť, musel jsem naléhavě odjet. Vydal jsem se hledat jednoho starého ...
V kanceláři:   Bylo pondělí a všichni jsme byli v zasedačce a čekali na naší styční d...
předchozí část zde II. Stínohra Celý ten dlouhý den byl absolutně prázdný, nudný, plný jedn...
Podívala jsem se taky na Hotche, protože mi došlo, že Reid se na Hotche podíval, že ví, o koho jde...
Bratři „Si idem hominis corpus reparatur ad vitam, pari ratione oportet quod quicquid in corpore h...
0