Planeta Wajima Prime své obyvatele nenáviděla. Nebyla to ta aktivní, teatrální nenávist, jakou předvádějí planety s kyselinovými dešti nebo masožravou flórou. Wajima Prime praktikovala pasivně agresivní odpor. Byla to koule prachu, čediče a nekonečných plání šedivého křemičitanu, která se tvářila jako stabilní světy, dokud jste na ní nepostavili město. Pak si obvykle odkašlala.
Inspektor Kaito si povzdechl a otřel si hledí své helmy, na které se usazoval jemný, rezavý prach. Stál na okraji obrovské trhliny v sektoru C-4. Ještě před měsícem tu stála rafinérie na syntetická maziva a ubytovna pro tři sta dělníků. Pak přišlo Velké zachvění. Osm celých devět desetin stupně na Richterově škále. Planeta se protáhla, zívla a polovina sektoru se zřítila do nově vzniklých kaňonů.
To byla tragédie, jistě. Ale z hlediska Kaita, který pracoval jako vrchní likvidátor pro Mezigalaktickou pojišťovnu, to byla prostě „Pojistná událost typu A: Vyšší moc (tektonická)“. Problém byl v tom, co se dělo teď. O měsíc později.
„Takže mi tvrdíte, že ta budova prostě… vybuchla?“ zeptal se Kaito do komunikátoru. Hlas se mu nesl přes prázdnou, rozpraskanou pláň, nad kterou visela dvě líná, krvavě rudá slunce.
„Sama od sebe, inspektore,“ zachrčel ve sluchátku hlas guvernéra kolonie. „Včera ve tři ráno. Žádná elektroinstalace tam už nebyla. Byla to jen prázdná, vybydlená skořápka z titanu a plastbetonu, odpojená od sítě. A najednou – bum! Sloup modrého ohně vysoký padesát metrů. Moji lidé si myslí, že to dělají separatisté. Nebo duchové prvních osadníků.“
„Duchové většinou nepoužívají termobarické efekty, guvernére. A vaši separatisté jsou příliš apatičtí na to, aby došli pro sirky, natož aby organizovali pyrotechnickou show v zóně trosek,“ odsekl Kaito. Vypnul komunikátor a podíval se do propasti pod sebou.
Záhada zpožděných požárů ho iritovala. Během posledních dvou týdnů shořelo na Wajimě Prime sedm budov. Všechny byly opuštěné, všechny byly v epicentru měsíc starého zemětřesení a ani v jedné nebyl žádný zjevný zdroj paliva. Pojišťovna odmítala vyplácet prémie za „spontánní zahoření nehořlavých materiálů“, což Kaita přivedlo až sem, na dno vyschlého, tektonicky rozervaného moře, aby hrál detektiva v prachu.
Kaito vytáhl z opasku masivní spektrometr a namířil ho do trhliny. Přístroj tiše zapípal, ale displej ukazoval jen běžné hodnoty oxidu uhličitého a stopové množství sirovodíku. Nic, co by vysvětlovalo, proč se trosky mění v krematoria.
Znovu si v hlavě procházel data. Když se před staletími na staré Zemi, v původním japonském městě Wajima, stalo něco podobného, vědci byli zmatení. Město tehdy po zemětřesení zachvátily plameny, ačkoliv k tomu nebyl logický důvod. Kaito si vzpomněl na starý archivní článek, který četl během dlouhého letu sem. Byl v něm zmíněn jistý Yuji Enomoto, vědec, který přišel s teorií…
Kaito se zamračil. „Seismický šampaňský jev,“ zamumlal do ticha helmy.
Znělo to jako název mizerného koktejlu v pochybném vesmírném baru, ale fyzika za tím byla elegantní a děsivá. Pod povrchem planety, hluboko v litosféře, se nacházely obrovské kapsy metanových hydrátů. Když přišlo zemětřesení, fungovalo to přesně jako obří, neviditelná ruka, která vezme láhev teplého, levného šampaňského a začne s ní brutálně třást.
Tlakové vlny rozbily strukturu podloží. Metan se uvolnil, ale neunikl hned. Bublinky plynu se pomalu, plíživě draly vzhůru sítí nově vzniklých mikrotrhlin. Trvalo to týdny, než dorazily na povrch. Planeta v podstatě dostala tektonickou kocovinu a teď, měsíc po večírku, začala nekontrolovatelně krkat vysoce hořlavý plyn.
„Litosférická flatulence,“ uchechtl se Kaito vlastnímu vtipu, ale smích mu zamrzl na rtech, když spektrometr v jeho ruce najednou zavřískl jako podříznuté sele.
Displej se rozzářil červeně. Hodnoty metanu v okolním vzduchu nevyskočily lineárně; vystřelily strmou křivkou přímo k limitům měřitelnosti. Kaito zvedl hlavu. Vzduch kolem něj se začal vlnit. Nebylo to horkem z těch dvou anemických sluncí. Byla to optická distorze způsobená masivním únikem plynu. Trhlina pod ním právě vydechla.
Stál uprostřed neviditelného jezera výbušniny. Stačila by jediná jiskra. Zkrat v obleku. Kámen, který by se odkutálel a škrtl o křemičitan. Nebo dokonce příliš rychlý pohyb jeho vlastních bot s titanovou podrážkou.
Kaito ztuhl. Srdce mu bušilo do žeber jako uvězněný pták. Věděl, že nesmí zpanikařit. Humor ho opustil, nahrazen chladným, byrokratickým kalkulem přežití. Pokud tady uhořím, blesklo mu hlavou, ústředí mi to strhne z platu jako hrubé porušení bezpečnostních předpisů.
Velmi pomalu, milimetr po milimetru, zvedl nohu. Žádné šoupání. Žádné tření. Musel kráčet jako baletka v těžkotonážním skafandru. Krok. Pauza. Krok. Pauza. Vlnící se plyn mu sahal už po pás a stoupal. Cítil, jak se mu potí čelo, ale klimatizaci obleku se neodvážil zapnout na vyšší výkon. Co když má větrák opotřebované ložisko, které by mohlo hodit jiskru?
Rover byl vzdálený asi padesát metrů. Padesát metrů v bazénu neviditelného střelného prachu. Kaito se pohyboval s absurdní, zpomalenou opatrností. Každý krok trval celou věčnost. Kolem něj vládlo hrobové ticho, narušované jen jeho vlastním sípavým dechem ve sluchátkách.
Když byl zhruba v polovině cesty k roveru, uslyšel to. Zvuk, který zněl jako suché prasknutí biče. Kdesi hluboko v trhlině za ním se uvolnil balvan. Kaito nemusel vidět, co se stalo. Věděl to. Kámen dopadl na jiný kámen. Kinetická energie se přeměnila na teplo. Jiskra.
Kaito se neohlížel. Porušil všechna pravidla opatrnosti a skočil vpřed plavmo, přesně ve chvíli, kdy se svět za ním proměnil v modré peklo.
Tlaková vlna ho chytila ve vzduchu a hodila ho proti boku roveru. Náraz mu vyrazil dech, ale hrubý pancíř vozidla ho zachránil před nejhorším. Kaito se okamžitě překulil pod podvozek a sledoval, jak nad ním s ohlušujícím řevem stoupá k nebi sloup azurově zbarveného plamene. Vypadalo to, jako by se sama planeta pokoušela odstartovat na oběžnou dráhu.
Požár trval jen něco málo přes dvě minuty. Kapsa metanu vyhořela tak rychle, jak se objevila. Zůstalo jen ticho, vůně spálené horniny a stoupající dým, který se líně mísil s rudou oblohou.
Kaito se pomalu vyškrábal zpod roveru. Oprášil si skafandr, zkontroloval diagnostiku – všechno v zelených číslech, až na mírně zvýšený tep a silnou touhu po silném alkoholu. S námahou otevřel přetlakovou komoru roveru, vlezl dovnitř a sundal si helmu. Vzduch v kabině voněl po syntetické kávě a starém plastu. Byla to ta nejlepší vůně ve vesmíru.
Svalil se do sedadla pilota, zapnul palubní terminál a otevřel složku s nahlášenými pojistnými událostmi.
Do kolonky „Příčina požáru“ chvíli zíral. Pak s lehkým, cynickým úsměvem vyťukal: Seismický šampaňský jev. Planeta je chronický alkoholik a trpí plynatostí. Nárok na odškodnění se zamítá. Doporučení pro guvernéra: Přestaňte stavět města na lahvích, které někdo zapomněl odzátkovat.
Odeslal zprávu, nastartoval motory roveru a nechal za sebou kouřící trhlinu. Wajima Prime ho možná nenáviděla, ale on, na rozdíl od jejích obyvatel, měl zpáteční lístek.
Hlasité předčítání