A přece já se domnívám, můj milý, že by bylo lépe, aby má lyra byla rozladěna a falešně hrála a aby falešně zpíval sbor, který bych řídil, a aby celý svět se mnou nesouhlasil a mluvil opačné věci, nežli já sám jediný byl se sebou v nesouladu a sobě odporoval. Platón, 1944, s.67
Je mrazivé nedělní ráno, stojím ospalá, zachumlaná do teplého županu v potemnělé, chladné kuchyni a vařím si kávu. Kávovar je úplně nový, objednaný v e shopu a nevím ještě, jak vlastně funguje. Mačkám tlačítka jedno po druhém, až přístroj cvakne, zavrní jak ospalá kočka a otevře zásobník na kapsli. Přistavím šálek, doplním vodu a stisknu „Start“. Hrnek je za chvilku plný až po okraj. Sednu si ke stolu, zapálím cigaretu a těkám očima po bytě.
Všude se válí na půl rozbalené balíčky a papírové tašky, když mě to chytne, jsem schopná utratit měsíční výplatu během pár hodin. Zaháním smutek a prázdnotu, opojení mi ale vydrží nanejvýš týden. Nové věci se rychle omrzí, zevšední a pak zase přijde šeď a beznaděj jako vždycky. Na konferenčním stolku leží můj pracovní tablet. Musím do práce dodělat nějaké tabulky, když na to pomyslím, už je mi zle. Dělám v marketingu v reklamě, a i když dostanete od zákazníka sebe hloupější zakázku, vždy jí musíte věnovat spoustu času, energie a vlastní invence. A pak, když si ve městě odskočíte na záchod, najdete svou práci vylepenou na stěně toalety. Hruď se vám pýchou rozhodně nedme, ale na zaplacení účtů to stačí.
Očima sklouznu do pravého rohu místnosti. Na židli u okna na opěradle leží Michalova mikina, nechal ji tady, když tu byl posledně. Je to můj kolega z práce a čas od času spolu spíme. Má tu pár věcí, ale jen pohotovostně. Jsme jenom kamarádi, volám mu, když se mi v bytě něco porouchá. Chvilku jsem si přála, abychom se do sebe zamilovali, když jsme ale spolu, nic z něj necítím.
Žiji v Praze, sama v malé garsonce. Oba rodiče už zemřeli, sourozence nemám. Vzpomínám, jak jsem na sebe bývala pyšná, že jsem schopná zaplatit všechny své výdaje. Vydělávám dost, mám svůj byt, auto a před barákem placené místo k stání. Nic mi v podstatě nechybí, jsem soběstačná nezávislá žena. Asi by mi to mělo stačit, měla bych být šťastná a spokojená. Jenže když v noci nemůžu spát, koukám do stropu a přemýšlím, kolik věcí mi v životě dává smysl. Neustále vám někdo vykládá, co je správné, co byste měli v životě dělat. Rodiče, učitelé, šéfové, všechny tyhle lidi se snažíte pořád uspokojit, plníte pokyny, posloucháte, co říkají. Kdy má ale člověk čas poslouchat sám sebe? Já se snažím chovat správně celý svůj život a co z toho mám? Instantní kafe, práci i přítele. Vše je určeno k rychlé, okamžité spotřebě. Nic z toho nemá větší hodnotu. Tohle přece nemůže být všechno?
Zadívám se na protější stěnu, kde visí obraz od Káti, zelenomodrý fantazijní les. Je malířka a známe se už ze základní školy. Malba je plná světla a barevných odlesků a vy každou chvíli čekáte, že se na ní objeví nějaká zvláštní, mystická bytost. Docela ráda bych Káťu zas viděla.
Hlasité předčítání
