Povídka

Návrat k sobě

Autor: Provokaterka

A přece já se domnívám, můj milý, že by bylo lépe, aby má lyra byla rozladěna a falešně hrála a aby falešně zpíval sbor, který bych řídil, a aby celý svět se mnou nesouhlasil a mluvil opačné věci, nežli já sám jediný byl se sebou v nesouladu a sobě odporoval. Platón, 1944, s.67

 

Je mrazivé nedělní ráno, stojím ospalá, zachumlaná do teplého županu v potemnělé, chladné kuchyni a vařím si kávu. Kávovar je úplně nový, objednaný v e shopu a nevím ještě, jak vlastně funguje. Mačkám tlačítka jedno po druhém, až přístroj cvakne, zavrní jak ospalá kočka a otevře zásobník na kapsli. Přistavím šálek, doplním vodu a stisknu „Start“. Hrnek je za chvilku plný až po okraj. Sednu si ke stolu, zapálím cigaretu a těkám očima po bytě.

Všude se válí na půl rozbalené balíčky a papírové tašky, když mě to chytne, jsem schopná utratit měsíční výplatu během pár hodin. Zaháním smutek a prázdnotu, opojení mi ale vydrží nanejvýš týden. Nové věci se rychle omrzí, zevšední a pak zase přijde šeď a beznaděj jako vždycky. Na konferenčním stolku leží můj pracovní tablet. Musím do práce dodělat nějaké tabulky, když na to pomyslím, už je mi zle. Dělám v marketingu v reklamě, a i když dostanete od zákazníka sebe hloupější zakázku, vždy jí musíte věnovat spoustu času, energie a vlastní invence. A pak, když si ve městě odskočíte na záchod, najdete svou práci vylepenou na stěně toalety. Hruď se vám pýchou rozhodně nedme, ale na zaplacení účtů to stačí.

Očima sklouznu do pravého rohu místnosti. Na židli u okna na opěradle leží Michalova mikina, nechal ji tady, když tu byl posledně. Je to můj kolega z práce a čas od času spolu spíme. Má tu pár věcí, ale jen pohotovostně. Jsme jenom kamarádi, volám mu, když se mi v bytě něco porouchá. Chvilku jsem si přála, abychom se do sebe zamilovali, když jsme ale spolu, nic z něj necítím.

Žiji v Praze, sama v malé garsonce. Oba rodiče už zemřeli, sourozence nemám. Vzpomínám, jak jsem na sebe bývala pyšná, že jsem schopná zaplatit všechny své výdaje. Vydělávám dost, mám svůj byt, auto a před barákem placené místo k stání. Nic mi v podstatě nechybí, jsem soběstačná nezávislá žena. Asi by mi to mělo stačit, měla bych být šťastná a spokojená. Jenže když v noci nemůžu spát, koukám do stropu a přemýšlím, kolik věcí mi v životě dává smysl. Neustále vám někdo vykládá, co je správné, co byste měli v životě dělat. Rodiče, učitelé, šéfové, všechny tyhle lidi se snažíte pořád uspokojit, plníte pokyny, posloucháte, co říkají. Kdy má ale člověk čas poslouchat sám sebe? Já se snažím chovat správně celý svůj život a co z toho mám? Instantní kafe, práci i přítele. Vše je určeno k rychlé, okamžité spotřebě. Nic z toho nemá větší hodnotu. Tohle přece nemůže být všechno?

Zadívám se na protější stěnu, kde visí obraz od Káti, zelenomodrý fantazijní les. Je malířka a známe se už ze základní školy. Malba je plná světla a barevných odlesků a vy každou chvíli čekáte, že se na ní objeví nějaká zvláštní, mystická bytost. Docela ráda bych Káťu zas viděla.

☆ Nehodnoceno ☆

O autorovi

Provokaterka

Jiný úhel pohledu mnohým vadí. Jsem tu, abych mohla nahlas psát o všem, o čem musím v reálném životě jen tiše mlčet.

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Inline Feedbacks
View all comments
Četba díla zabere cca 11 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:

Noční režim
Četba díla zabere cca 11 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Už půl roku jsem nebyl ve své původní práci. Jsem na placené dovolené, ale doma bych, jsem se zbl...
Jemný vánek rozechvíval cípy jejích blankytných vílích křidélek. Dudlinka měla naspěch, letě...
V panelu betonovejch svatyní postmoderní společnosti jsou zakletý duchové. Vím to od tý doby, co ...
Každá nečestnost se nevyplácí ...
Oblékal se do černo fialové. Myslel, že spasí svět. Lhal sám sobě, před sebou samým. Svět byl ...
  Vcelku uzavřená společnost. Nikterak početná. Na prstech dvou rukou byste je spočetli. Ni...
Když se schyluje k nejhoršímu, probouzím lidi z jejich snů. Jsou nás miliardy. Každý z nás má z...
Rodina bez dětí? Nepředstavitelné. Rodina bez dětí pro nás nebyla rodinou. Po dětech jsme toužil...
Nikdy jsem si vpravdě nevšiml, v jak velkém domě žiji. Avšak díky těm několika důležitým věc...
Šel závějemi. Město jako kráva a nikde nikdo. Měl na sobě jenom triko a byla mu ukrutná zima. Ně...
Byla jsem v práci. Pracuji v kanceláři, kde je pár kolegů a zároveň jsou to i mí přátelé. N...
Jak je vůbec mohlo napadnout, že se nechám omezovat? Navíc něčím tak pomíjivým. Proč by mě mě...
Tři životy Život samotný je obrovský dar, který jen tak nepoletuje ve vzduchu ...
Denisa už měla minimálně deset minut stát před dveřmi ředitele divadla. Zatímco hledala místo k...
Houba se k Marii přislídila uprostřed zimy. Měla ráda chlad a Mariin pokoj by oním nejchladnější...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Svět kolem mě se zastavil. Všechno je tak tiché, tak jemné, jako by tahle chvíle měla zůstat na p...
“Jak jste se rozhodl, generále? Dáte svolení k odchodu?” oslovil kapitán Adiarte netrpělivě, av...
5.5. 1829 Nevěděla jsem, že to bude tak náročný. Dřív to takhle nebylo. Dřív bylo všechno j...
Vilda: Na sídliště přišlo jaro. Poznáš to podle toho nasládlýho pocitu na jazyku, kterej ti jed...
Z pohledu Gideona:   Já a Elle jsme pronásledovali z povzdálí bachaře Timothyho Vogela. To ...
Jsme rodina Hodačová. Já se jmenuji Sandra Hodačová a je mi dvacet pět let. Měřím sto sedmdesát...
By zimní večer. Tma, mlha, mráz. Ztrácela jsem se ve svých myšlenkách. Větve mě chytaly za čepi...
Nakonec byl rád, že se z toho kina vůbec dostal. Od chvíle, kdy se malátně zvedl ze sedačky, než ...
  Vcelku uzavřená společnost. Nikterak početná. Na prstech dvou rukou byste je spočetli. Ni...
Náhle mě cosi drclo do lokte. Paže se svezla z opěrky a tělo, které tak přišlo o oporu, se nachý...
Náhlý proud světla ji na okamžik zbavil zraku. Bylo to již dávno, když jej naposledy vnímala a ž...
Hotch řídil a já seděla vedle něho. Reid totiž byl rychlejší a sedl si dozadu. Chvíli jsme jeli ...
Sedím v potemnělém školním kabinetě s respirátorem staženým pod bradou, tak šíleně zamatlané...
Podívala jsem se taky na Hotche, protože mi došlo, že Reid se na Hotche podíval, že ví, o koho jde...
V kanceláři:   Bylo pondělí a všichni jsme byli v zasedačce a čekali na naší styční d...
0