Až tehdy se to stalo.
Nepamatuji se už, kolik mi mohlo být. Určitě jsem ještě nechodil do školy. Hrál jsem si na koberci v dětském pokoji v domku, kde bydlela babička, a vzhlédl k oknu. To okno se zdálo být tak vysoko nade mnou. Nemohl jsem proto zahlédnout ani komíny trčící ze střech sousedních domů. Můj pohled tak mířil mnohem výš. Okenní tabule vyplňovala modrá obloha tu a tam zakrytá načechranými chomáči oblak. Nic neobvyklého, natož zvláštního. Věděl jsem už, že mraky mohou někdy vypadat jako pes, jindy jako želva. Stejně tak jsem věděl, že se rád dívám na modrou oblohu. Sice jsem netušil proč, ale nijak mě to také netrápilo. Podobnými tajemstvími jsem se tehdy ještě nenechal rušit ze hry. Vážně míněné otázky, uvozené slůvkem proč, nevrtaly ještě mou myslí.
A tehdy se v mých očích mraky poprvé pohnuly.
Do té chvíle jsem si toho nikdy nevšiml. Valily se oblohou od nepaměti, avšak tak daleko já nebyl schopen dohlédnout. Podobně jako dnes. Zkrátka jsem chápal, že se nezačaly hýbat v ten okamžik. To jen já jsem se nad tím dosud nepozastavil. Snad jsem tu skutečnost do té doby vnímal, avšak nikdy mi nepřipadala hodná pozornosti. Už nevím. Ať tak či onak, jejich mírný a plynulý pohyb, jenž je poháněl na nerušené cestě oblohou v neustálé přeměně z jednoho tvaru v druhý, mě právě nyní zaujal. A já dodnes netuším proč. Mohl bych dnes o něco starší přijít s řadou rozličných vysvětlení. Ani jedním z nich si však nejsem a nemohu být jistý. Nic naplat. Už nejsem děcko, abych bezstarostně přijal, co se kolem mě děje a čeho jsem součástí. Nejde to. I když bych sám občas tolik chtěl.
Nedokázal jsem z nich spustit oči.
Nepřemýšlel jsem tedy nad významem toho pohybu. Ani nad tím, kdo nebo co mraky hýbe. Kdo nebo co za tím stojí. Byl jsem zcela prostě uchvácen něčím, čeho jsem si do té minuty nevšiml. Čeho jsem zatím nebyl vědomě účastným svědkem. Oblaka se hýbou! Musí být tak vysoko. Vysokánsky vysoko! Snad i mnohem výš, než se tyčí špička toho starého smrku, co nám stojí na zahradě. Vždyť i pod ním jsem tak prťavý. Vidím to jen já? Nebo o tom vědí i ostatní? Musím jim to říct! Mámě, tátovi, bráchovi a babičce. Prostě celému světu. Hned jak se vynadívám. Plují dál. Bez ustání. Neunaví se. Asi proto, že jsou každou chvilkou něčím jiným. No ano, tak to bude. A kam vlastně míří? Co se s nimi stane? Jejich osud však tehdy ležel mimo můj zájem. Nekonečný proud oblak se míhal za oknem, aby byl jeden mráček zapomenut okamžitě, jakmile se před mýma očima objevil nový.
No ano, někam jistě plují.
Tušil jsem to, ale koho by zajímalo kam? Aspoň mě tenkrát ne. Jejich pohyb působil jako magie, která svou mocí rozpohybovala i mou duši. Snad i já se pohybuji. Ne jen na výlet a domů. Ne jen k babičce a zpět. Ale co bylo dál? Co leželo za těmi hranicemi, které vymezovaly domov a rodina? Kdoví? Dál bylo temno. Dál se krčili nebezpeční lvi. Ba ne, ani ti tam nebyli. Nic mimo pevné hranice, které jsem si už zažil, přece neexistovalo. Vše mimo můj vesmír leželo za rámem okna. Tam, kam mizely uplývající obláčky. Vezmou mě s sebou? Chtěl bych vůbec? Snad ano, ale vlastně vůbec ne. U maminky je dobře. Nejlíp! Za rámem okna může totiž číhat kdovíco.
Chtěl jsem to už tehdy poznat?
Celé to trvalo jen několik vteřin. Pak ten okamžik pominul. Mraky se okoukaly a já se vrátil zpět k hračkám. Ty tu budou navždy. Se mnou a moje. Nikam neodplují. Jsou mým světem a jsme spolu v bezpečí. Z kuchyně zavoněl babiččin nedělní oběd a já věděl, že je mi tak dobře, že lépe už mi být nemůže.
Hlasité předčítání
Děkuji. Moc krásné