Bylo mi asi čtrnáct nebo patnáct. Jezdil jsem tehdy každé léto na tábory. A taky pak býval každé léto u babičky. Ne, že by mi to tam nějak vadilo, ale čím jsem byl starší, tím si víc připadal vytržen z dění ve městě. Ze školy jsem tam měl spoustu kamarádů. Většina z nich byla z polovičních rodin, nikdo na ně neměl čas, a tak zůstávali ponecháni dobrodružství města. Což mě uvádělo v deprese, když jsem musel trávit léto někde na vesnici, kde jsem nikoho neznal. Ale bylo fajn to malé rozptýlení v podobě táborů. Prostě jsem si nějaký vybral a jel na něj. Dřív jsem tam jezdil s kamarádem, ale později to bylo na vlastní pěst. Ani nevím, jestli moje máma uvažovala nad tím, jestli se tam s někým spřátelím nebo ne. Těžko říct. Mě se to každopádně vždycky nějakým záhadným způsobem povedlo.
Vlastně jsem nebyl ani ničím odlišný od ostatních. Byl zkrátka pro každou blbost. Zapadnout do kolektivu mi nedělalo problém. V některé chvíle mého dospívání mé introvertní já dostávalo dost na frak. Za pár dní jsem tam už s novýma kámošema pokukoval po holkách. Byla to ta doba, kdy byl pro mé tělo testosteron novou drogou, kterou nelze udržet pod kontrolou. Každou ranní rozcvičku jsme hodnotili zadky ohýbajících se slečen, každou hru a večerní diskotéku se pak snažili vetřít do jejich přízně. A utržit třeba nějakou pusu, ba co víc rovnou polibek s přílišně a nezkušeně vypláznutým jazykem. Mimo tyhle zvláštní obyčeje jsme navíc potají kouřili cigára, dělali si naschvály a tak podobně.
Nicméně. Na jednom z takových táborů jsem získal dva dost dobré kámoše. Jeden z nich se jmenoval Jakub a ten druhý Lukáš. Nevědomky toho, odkud vlastně jsou, jsem k nim dokonale zapadnul. Jakub byl ten chytřejší a Lukáš ten akčnější. Já jsem byl od všeho něco, takže mě vzali docela dobře. Já jim radil s holkami, oni mi jak si užít dospívání. A na samotném konci toho tábora jsem se dozvěděl, kde oba bydlí. Šlo o jednu řadovku. Doslova to byli sousedi. A ta řadovka byla ve vesnici, kde jsem býval u babičky a trpěl nudou.
Takže když jsem z takového tábora přijel rovnou k babičce, šel jsem se na vlastní pěst prostě projít a tu řadovku najít. Byl jsem dost nervózní. Kluk z města, který se rozhodl skamarádit se s těma z vesnice. Mohlo mě čekat cokoliv, což jsem už dokázal vypochopit z toho, co mi vyprávěli.
A já prostě zazvonil a ve dveřích se objevil Lukáš. Byl samozřejmě rád, že mě vidí. A hned se obul a šli jsme zazvonit i na Jakuba. A netrvalo dlouho a už jsem šplhal po rozpadlém žebříku do bunkru na stromě, který si tam společně vybudovali. A za chvíli dorazili další kluci a holky. Já samozřejmě pokukoval, jestli je nějaká pěkná. Sotva jim rostly prsa, ale nelíbily se mi. Dneska se nad tím usmívám. Jak pošetilý blbeček jsem mohl být, když mi bylo patnáct. Vtipné.
Následovaly dny, kdy jsem k babičce přicházel třeba až kolem půl desáté večer. Byla vlastně ráda, že jsem si našel kamarády. Jejich rodiny samozřejmě znala. Celkově tak o vesnici věděla první poslední. A já se najednou ocital na místech jako je splav. Pojď se koupat! říkali. A já lezl do smradlavé vody, hmatal po rybách pod kameny, opékal je potom na ohni. Chutnalo to úplně na hovno, ale bylo nám to jedno. Kouřili jsme kradené cigarety jejich rodičů a pili stejně tak šlohnuté pivo.
Hlasité předčítání
Docela jsem se vžila do tvé situace, kdy Ti doslova smrt dýchala do obličeje. Dobře napsáno:-), na ten pocit člověk nikdy nezapomene.
Máme společné kamarády a příběhy z dospívání..,akorát za chytřejšího považuji Lukáše, Jakub je chytrý sobeckým způsobem.🙃
Piš určitě dál, tvůj styl se mi libí.👏