Mimo jiné jsme taky chodívali na místní přehradu. Snil jsem o tom, že tam narazíme na nějaké holky. Machrovali jsme se skoky do vody. Ačkoliv jsem měl vždycky koudel u prdele, překonal jsem se a skákal z boudy, která trčela nad vodu, jako by se nechumelilo. Jednoduše jsem neměl tu odvahu říct, že prostě neskočím. Bylo to pěkných šest sedm metrů. Člověk se vždycky potopil pod hladinu, až ucítil, jak je voda studenější. Přišlo mi to vždy jako věčnost, než jsem se vylovil na hladinu.
U té boudy bylo často i molo. Čas od času se někdo rozhodl, že ho odváže ode dna a dopluje s ním na druhý konec přehrady. Dělali to ti starší. To molo bylo fajn. Mělo skokanský můstek a velkou plošinu. Holky se na něj vždycky rozvalily a opalovaly se, zatímco my jsme kolem nich běhali, skákali do vody, lezli z ní, smáli se, dobírali si je. Byla to doba, kdy mě vůbec nic netrápilo. Nějaká škola, budoucnost, vztahy, hypotéka, kariéra. Všechno mi bylo volné. Nic mou hlavu nezatěžovalo víc než touha po dobrodružství a vagíně.
Dojeli jsme toho dne ke břehu na opačném konci. Měli jsme v plánu cosi pogrilovat. V batohu měl každý trochu párků, sem tam nějaké pivo. Seskočil jsem z rámu kola, které ovládal Jakub a od břehu se zadíval na vodu. Molo bylo od nás dobrých sto metrů.
„To molo je úplně vzadu!“ říkal jsem a ukazoval prstem.
„Nevadí. Doplavem pro něj a přitáhnem ho blíž,“ zněla odpověď.
Všichni se automaticky svlékli do plavek a dali se do plavání. Tedy až na Jakuba. Ten měl od mala revma v koleni, a tak zůstal na břehu. Dokonce jsem uvažoval, že bych tam zůstal s ním. Pravda, nebyl jsem dobrý plavec. Ve skutečnosti jsem měl z plavání dost nahnáno. Skočit do vody a pak z ní vyplavat nebyl problém. Ale když jsem měl plavat trochu dál, začínala mě objímat úzkost a chvilku na to jsem už nabíral vodu do plic.
Jenomže jak jsem viděl, že všichni naprosto bezstarostně plavou, navíc mě k tomu sám Jakub pobídnul, rozhodl jsem se, že poplavu taky. Plaval jsem prsa. Vypadal jsem u toho jako stará bába. Někteří už byli dávno na molu a skákali do vody. Slunce se odráželo od malinkých vlnek přehrady a já dělal všechno možné, abych zase nezpanikařil.
Nakonec jsem se tam dostal. Vyškrábal se na jeho palubu, lehnul si a lapal po dechu. Přišel ke mně jeden z kamarádů, říkalo se mu Hřydel, a poradil mi, že když nebudu moct, mám si lehnout na záda a kopat.
Když nás přestalo skákání do vody bavit a zároveň začaly srát Ovádi, kteří nás užírali za živa, rozhodlo se, že molo přitáhneme ke břehu. Skočili jsme tedy do vody a podplavali jej. Vznášelo se na takových plechových sudech. Mezi nimi byly mezery. Každý zaujal svou pozici a společně jsme molo vedli ke břehu. Po nějaké době ale někdo prozřel, že se snažíme zbytečně. Prostě jsme stáli na místě. Lukáš se chopil řetězu a potopil se k němu. Za chvilku se vynořil a řekl větu, která mi nebyla moc po chuti. „Je to na hovno. To molo je přikotvené ke dnu. Nejde s tím pohnout. Musíme zpátky doplavat.“
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Námět letního dospívání, které nečekaně vyvrcholí bojem o život, je sice klasický, ale zpracoval jsi ho s úžasnou upřímností a hloubkou. Přerod z bezstarostného frajírka v chlapce, který si uvědomuje svou smrtelnost a lásku k rodině, tvoří velmi silnou nosnou myšlenku. Pro ještě lepší efekt bys mohl mírně zkrátit úvodní pasáže o táborech, aby ses rychleji dostal k hlavní zápletce na přehradě.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je bezpochyby tou nejsilnější stránkou celého textu a dokonale čtenáře vtáhne do děje. Nostalgie letních dnů, první cigarety a touha zapůsobit na holky působí neuvěřitelně autenticky a živě. Následný ostrý střih do paniky, pocitu beznaděje a klaustrofobie uprostřed temné vody je popsaný tak mrazivě, že jsem při čtení sám tajil dech.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má skvělé tempo a hovorový jazyk perfektně sedí k vyprávění dospívajícího kluka. Plynulost příběhu je výborná, děj přirozeně graduje až k dramatickému závěru. Dej si jen trochu pozor na drobnější gramatické a stylistické prohřešky (např. ‘mě’ místo ‘mně’, velké písmeno u slova ‘ovádi’ nebo krkolomnější vazbu ‘nevědomky toho’), ale nenech se jimi odradit, tvůj vypravěčský talent je zřejmý.
Celkové hodnocení:
Podařilo se ti napsat velmi vyzrálou a emotivní vzpomínku, která skvěle balancuje mezi úsměvným dospíváním a mrazivým existenciálním prozřením. Tvůj styl psaní je přirozený, dokážeš skvěle pracovat s napětím a čtenáře si snadno získáš na svou stranu. Rozhodně v psaní pokračuj, máš dar vyprávět příběhy tak, že v lidech zanechají stopu.