Když člověk pracuje v obchodním domě, většinou se naučí jistých postupů, jak ignorovat okolí. Já pracoval v jednom obchodu se sportovním zbožím. Nikdy jsem nebyl žádný extra sportovec, ale ani vypasený lenoch. Zkrátka potřebovali prodavače a já neměl práci. Máma mi vyhrožovala, že jestli si nějakou nenajdu, budu si k ní muset hledat i bydlení, což by k sobě moc nešlo.
Makal jsem tam něco přes rok. Každý den byl na chlup stejný. Popichoval jsem Alexu, která se starala o zboží. Byla pěkná. Takový ten typ blondýnky, co nosí vlasy neustále v culíku. Dva dny z týdnu se neobtěžovala namalovat. Vždycky říkala, že jsou lidi jako švábi. I když na ně člověk dupne vší silou, stejně není jistota, že chcípnou. Byla drzá, že z ní zákazníci občas šíleli, ale mě to ve skutečnosti přitahovalo. Jenomže ji jsem zase nepřitahoval já, a tak jsme zůstali u popichování. Teda já zůstal. Ona si u mě většinou jen vylívala srdíčko.
Po každé směně, jsme pečlivě zametli, já spočítal tržbu, ona urovnala a doplnila zboží, pak jsme zamkli vitrínu a vzadu se společně najedli. Jídlo jsme dostávali od známého, který pracoval ve fastfoodu. Byl to Asiat, který se od ostatních kolegů z bistra lišil jen tím, že se bavil s každým jiným, kromě nich.
Byla to středa nebo čtvrtek. Něco takového. Prostě další nudný den v nudném obchoďáku, chlazeném zašlou klimatizací, jejíž filtr by byl k nerozeznání se žumpou za domem mých prarodičů. Seděli jsme vzadu. Já, Alexa a Tran. Ládovali se nudlemi, zatímco nám Alexa vyprávěla, že má kamarádku, která se učí na kolečkových bruslích. Prskala jídlo pokaždé, když se chtěla dostat k jádru věci, což byly její nekonečné pády.
Když obchoďák zavřou a zůstanou tam jen zaměstnanci, nepřestane hrát hudba z repráků umístěných ve stropech. Teprve až tehdy jsem si vždycky uvědomil, že nějaká hudba vůbec hraje. Do té doby, jak už jsem zmiňoval, zůstávám odpojený od okolí co možná nejhlouběji, abych se z těch davů nezbláznil.
„Vypadá to, že bude o víkendu pršet,“ zkonstatoval Tran.
„Proč myslíš? Já četl, že má svítit slunce,“ na to já.
„Určitě bude pršet. Uvidíš. Co myslíš ty, Alexo?“
„Mě je to jedno,“ zamávala hůlkami, „ať už bude pršet, nebo ne, já půjdu do fitka a pak se budu doma válet u filmu. Nemůžu se dočkat. Jsem tu z toho strhaná jako kůň.“
Hlasité předčítání