Jestli bylo na světě místo, kde nikdy nepřestalo pršet, bylo to zrovna tohle město. Takové, co by vidělo východ slunce teprve až když vyjde zpoza jedné hory a západ, až zapadne za jinou. Uprostřed kopců, v údolí. Odříznuti od veškerých problémů lidstva. Od všech válek a politiky. Jediné, co všechny drželo v nepohodě byla voda. Neúprosně, den po dni, padající z nebes. Jako by to snad bylo jejich prokletím. Žádný východ, žádný západ. Nic než jen déšť.
Vystačili si sami. Muži chodívali na lov do okolních lesů, ženy pěstovaly ve sklenících co se dalo, i když o nějaké úrodě nešla vést řeč. Bylo jich ve městě něco kolem pěti tisíc. Náměstí, kostel, nemocnice, obchody, malé letiště pro dodávku surovin, dvě školy, spousta domů, hospody a vetešnictví. Člověk by nepoznal, že se ocitl na odříznutém místě.
Mladý kluk z dost početné rodiny jménem Indra (což znamenalo vlastnit kapky deště), nenáviděl místní počasí. Když byl malý, donesl domů jeden z jeho starších tří bratrů časopis, ve kterém byly na stránkách fotografie dětí hrajících si na světlem zalitém dětském hřišti. Připadalo mu to zvláštní. A čím byl starší, tím ho slunce více a více fascinovalo. Díval se k obloze a přemýšlel, jaké to asi je, když člověka hladí paprsky po tváři. Často chodíval po dvorku po promáčené půdě, na očích sluneční brýle, které mu dal jeden z vetešníků, a dělal, že se kochá světlem. Jindy ho zase rodiče našli ležet na zemi zcela nahého. Odůvodnil to tak, že se jen chtěl trochu opálit. Což vedlo tak nanejvýš k nachlazení – déšť byl často studený a dostával se člověku až do morku kostí.
Jeho otec mu mnohdy dával kázání, aby s tou jeho posedlostí sluncem jednou pro vždy přestal. Dle otcových slov musel každý nakládat s tím kde se narodil, jak nejlépe uměl. Místo fantazií a zbytečných volovin se měl raději starat o mlýn, který jim vydělával na živobytí. Nesešlo se to ale se znatelným úspěchem. Indra se schovával na půdě a maloval slunečné pláže, sbíral jakékoliv podklady o tom, že někde je hezky a oddával se svým představám o tom, že jednoho dne pro město zajistí modrou oblohu. Vyptával se i pilotů, kteří sem jednou za měsíc létali. Ti ale moc neznali jejich řeč. Jen prodali zboží a zase mizeli. A Indra marně postával na letišti a očekával, že mu někdo poskytne alespoň malé hmatatelné svědectví o písečných dunách a vyprahlých pastvinách. Možná i ve skrytu duše čekal, že by jej snad někdo vzal a vyletěl s ním nad oblaka.
Jak se to však dozvěděl jeho otec, vyhodil mu všechno, co za ty roky posbíral na půdě a letištnímu personálu osobně zakázal, aby se snad na metr jeho syn přiblížil k letadlu. Ve skutečnosti věděl, že by o nejmladšího syna v tu ránu mohl přijít, kdyby se dozvěděl, jaké to je, když neprší. Sám měl v mládí tyhle představy, které se zase jeho otci podařilo odplavit jako dešťové kapky odplavovaly veškeré snahy o zlepšení městské infrastruktury.
Když byl Indra starší, začal pracovat v místní firmě na výrobu malých lodí. Byl velmi inteligentní. Navrhnul nové tvary. Do té doby nevídané. Takové, které neměly problém udržet se na zaplavených cestách po městě a zároveň byly dost obratné na to, aby se v nich lidé dostali do jakéhokoli zákoutí. Sklidil za to u městské rady také dost zásadní uznání. Jeho otec byl na něj pyšný. Když si pak Indra přisedl zpátky ke slavnostnímu stolu a přijal gratulace od svých bratrů a matky, jeho otec mu neopomenul připomenout, že je dobře, že se nakonec vykašlal na tu zřejmou pitomost se sluncem.
Hlasité předčítání
Famozni