Nedlouho poté seděl Indra v práci ve své pracovně a navrhoval takovou loď, která by hravě přenesla stavební materiál domů, obzvláště kůly, na svá místa. Vzal v úvahu ponor a tak naplánoval i skvělou trasu, kudy by lodě mohly proudit. Při přemýšlení sledoval stékající kapky po okně. Už od mala měl ve zvyku oblíbit si vždy jednu z nich a té potom fandit, aby se dostala dolů co nejrychleji. A jak ji tak pozoroval, napadlo ho, že jeho lodě musí mít pevnější a větší zdi, aby nehrozilo, že by se do nich nahrnula voda. Přikreslil do výkresu další kvóty a když se nahnul pro ořezávátko, zavadil rukávem o hrnek s kávou, která se na výkres rozlila. Vyskočil od stolu, zanadával si a snažil se hnědou tekutinu, která se už dávala do díla, co nejšetrněji z nákresu dostat pryč.
Když si pak ještě zběžně očistil kalhoty a podíval se zpátky na výkres, uviděl, jak se káva zastavila přímo u náčrtku boků lodi. Jako by se staly zdí, která vodu zastavuje. Jako když vás zahalí dobrý pocit po tom, co dokončíte obraz nebo dopíšete knihu nebo když dostanete nápad podobný prozření, zachvátil Indreho pocit, kterému se nemohl ubránit. Najednou se mu začínalo vracet všechno, co jej v dětství zajímalo.
Vstal a odešel z místnosti. Dal se širokou chodbou rovnou ke schodišti. Schody bral po dvou. Netrvalo dlouho a dostal se až ke dveřím na střechu. Vzal za kliku a otevřel. Na jeho ruku dopadlo hned několik desítek kapek. Přimhouřil oči, aby svůj zrak bránil před deštěm a nedbal na to, jestli zmokne. Postavil se přímo doprostřed střechy. Rozhlédl se kolem sebe. Za lehkým oparem šlo kolem dokola pozorovat jen hory a hektary lesů. Šedé mraky jako by se zastavily nad městem. Zadíval se na vrcholky kopců a všiml si, že se jich oblaka dotýkají. Jako hrot tužky papíru.
Ten den už nepokračoval v práci, ale místo toho se rozběhl přímo do meteorologického střediska. Tedy pokud se tomu tak dalo říkat. Pracovali v něm jen dva muži. Hlásili jen dvě skutečnosti. Sílu deště a jeho teplotu. Nic víc, nic míň. Zrovna unaveně seděli za svými přístroji, když do domu vrazil Indre.
„Sakra chlape, ani nezaklepeš? To jsou mi teda způsoby, to ti povím!“ zanadával jeden z nich. Měl hutný bílý knír a malé oči skrývající se za tlustým obočím.
„Promiňte. Já jsem jenom. Jak to říct,“ zarazil se Indre celý zmáčený. Voda z něj kapala na podlahu. „Mám prostě otázku!“ vyrazil pak ze sebe.
„Už je to tady zase? Ty tvoje otázky. Už stovky let sem nezasvítilo slunce. A nikdy ani nezasvítí. To víme s naprostou jistotou. Takhle je to už prostě dáno. Někde nezaprší ani kdyby ses modlil sebevíc no a tady prostě nepřestane. Tak se s tím už smiř, chlape. Máš přece roky. Jsi chytrý!“ přidal se druhý z nich. Ani se neotočil. Vypadal skoro stejně jako ten první. Někdo by si mohl myslet, že byli dvojčata. Skutečnost však byla taková, že spolu jen trávili času víc než je zdrávo.
„Ale přece,“ nedal se Indre odbýt, „mraky se dotýkají hřebenů hor po celém obvodu, je tomu tak?“
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Tvůj příběh má obrovskou sílu, působí jako moderní temná pohádka nebo mýtus o lidské pýše a touze poručit přírodě. Myšlenka postavit obří dřevěnou zeď proti mrakům je sice fyzikálně absurdní, ale v rámci magického realismu funguje naprosto skvěle a nese silné poselství. Závěrečná pointa s lupou a následnou zkázou je geniálně ironická a dává celému dílu hluboký smysl.
Atmosféra – ★★★★☆
Skvěle se ti podařilo vykreslit kontrast mezi neustále promáčeným, melancholickým městem a spalujícím peklem na konci. Pocit beznaděje při závěrečném útěku k hradbě, která se stala pastí, je velmi intenzivní a čtenáře mrazí v zádech. Možná bys mohl ještě více prohloubit emoce postav v momentě, kdy poprvé vyjde slunce, aby byl následný pád o to bolestnější, ale i tak je nálada textu velmi vtahující.
Provedení – ★★★☆☆
Text je velmi čtivý, má spád a dokáže udržet pozornost od první do poslední věty. Dej si ale pozor na nekonzistenci – hlavní hrdina se nejprve jmenuje Indra a později Indre, což čtenáře zmate. Objevují se i drobná stylistická zaškobrtnutí (např. ‘uvrhneme vchod’ místo ‘v chod’) a chybějící čárky, ale to se dá snadno vyřešit korekturou. Dialogy občas působí trochu strojeně, nicméně plynulost vyprávění a gradace děje tyto drobné nedostatky hravě přebíjejí.
Celkové hodnocení:
Přečetl jsem tvůj text jedním dechem, protože máš nesporný vypravěčský talent a cit pro budování dramatického oblouku. Příběh má jasnou vizi, silný morální přesah a nezapomenutelný, i když krutý konec. Pokud zapracuješ na drobných detailech a po sobě si text před vydáním pozorně přečteš, budou tvá díla působit naprosto profesionálně. Rozhodně v psaní pokračuj, máš obrovský potenciál a čtenářům máš co předat!