Povídka

Podivuhodný den pana Bělounka
Četba díla zabere cca 5 min.

Pan Bělounek seděl za stolem a byl nešťastný. Oči schované za velkými brýlemi upíral směrem ke kuchyňské lince, kde byl k vidění pravidelný pruh světla sotva znatelně se pohybující. Pan Bělounek ho doprovázel pohledem a čekal. Čekal…

Pan Bělounek byl rázem vyrušen ve své meditaci zvukem a to zvukem nanejvýš podivným a nezvyklým. Zvuk byl zpočátku málo výrazný, posléze se rozrostl a ještě než si pan Bělounek uvědomil co bude následovat, zvuk už vyplňoval všechen prostor. Prudce vstal, židle s rachotem udeřila o zem a ze přední nohy vypadl zrezivělý hřeb. U okna, kde se pan Bělounek v mrknutí oka octl, se rozjelo pátrání po původu tohoto vytrvalého volání. Pan Bělounek měl pocit, že slyší polnici svolávající  všechen lid, takže si ani nepovšiml, že dění na protější ulici zůstalo nevzrušeno neobyčejným jevem. To ale panu Bělounkovi nezabránilo v tom, aby dospěl k ( alespoň podle pana Bělounka) jedinému možnému závěru. ,,Kristus”, zašeptal. S dýchavičným pohledem začal rázovat, ba upalovat po své tísnivé komůrce. ,,Náš Pán se navrací”, vykřikoval a počal balit  do svého příručního zavazadla nejnutnější potřeby. Holící náčiní, malý nožík po otci, umazané terénní boty, výtisk Bible a podobné nezbytnosti. Možná by bylo vhodné zmínit, že pan Bělounek na návrat Ježíše Krista čekal celý svůj dosavadní život a samotné pomyšlení, že se toho dožil, a že se tak stalo právě v tento svatý den, ho naplnilo nevýslovnou pokorou a blažeností. Volání polnice se ozývalo s neutuchající silou a slibovalo velké věci. U svého kufru se pan Bělounek jen s vypětím všech sil bránil náporu překotné obrazotvornosti. Pan Bělounek si představoval Krista, jak tiší žal pozemšťanů , zubožených vlastí vynalézavostí, a jak přikládá ruce k dílu, aby zvrátil nastávající Armageddon. Tyto obrazy ho naplnily posvátnou nadějí. Bylo jasné, že vláda chamtivých bezbožníků bude brzy zlomena a Kristus nastolí na světě mír a řád. Pan Bělounek si oddechl, nechal kufr kufrem a vyřítil se proti oknu a jal se vyhlížet svého spasitele. Ale tady se pan Bělounek zarazil. Proti oknu se nevznášel radostí ztumpachovělý obličej pana Bělounka, pouze jakási pouťová grimasa smutného klauna. Na ulici naproti bylo sotva pět figur, dva pokuřovali u vchodu do domu, zbytek šel někam k čertu. Takhle si to pan Bělounek nepředstavoval. Pan Bělounek  se zaposlouchal do vydatného vytí a to ho mírně uklidnilo. ,,Takoví nevděčníci”, zvolal a udeřil pěstí do parapetu až se sklo zachvělo. Pán k nám mírumilovně  přichází, ale tyhle parodie na lidi nemají ani dost málo víry, aby vzhlédli od svých nesmyslných a nicotných úkonů a odprosili Krista za týrání nedávno způsobené. ,,Proboha snad to nedopadne jako posledně”, zamumlal.

S obdobným stavem věcí se pan Bělounek nehodlal smiřovat za zavřeným oknem. Opustil okno a chvátal do pokoje pro kufr. Víra pana Bělounka nebyla oslabena, pouze nezměrné zklamání a roztrpčení ho zachvátilo ještě mocněji. Byl zklamaný, protože lidem evidentně stačí mrzká existence panáka ve výkladní skříni a nehodlají hledat Boha ve existenci své nebo projevech zázraků v celém kosmu. ,, Pane, dej prominout všem na duchu hluchým. Nezatracuj ty, kteří neslyší Tvou píseň  a projevy Tvého ducha ve výtvorech, jimiž jsi nás obdařil”. Pan Bělounek políbil svůj ebenový kříž v půli přelomený a znovu slepený, strhl kabát z věšáku a už se urputně dobýval na ulici ven skrze domovní dveře. Poslední překážka mezi panem Bělounkem a okolním světem padla, a pan Bělounek si tuto skutečnost uvědomil v plném rozsahu, protozě po pár krocích zahřímal;:,, Co to má znamenat?” V jakých dírách to žijete, že už neslyšíte ani volání svého Pána?”. Pan Bělounek rázoval liduprázdnými ulicemi a při pochodu vrčel jak vyhladovělý pes. Teď už i polnice ztrácela svou svatou moc a toho se pan Bělounek moc polekal. Zrychloval krok, probíhal ulicemi a vzhlížeje prosebně k nebi mumlal modlitbu jak před posledním soudem. Tu minul roh ulice, zpomalil a otáčeje hlavou spatřil svého bližního postávat v jedné uličce proměněné září sluneční v kosmický zázrak. Pan Bělounek se k němu připotácel  jak uhnaný kůň, a z rozechvělých úst zazněla následující otázka; ,,Vy neslyšíte volání Boží?”, otázal se s mizející vírou pan Bělounek prosebně. Panák odpovídá; ,,Co? Však je středa, ne? Hasiči”, a pozvedá prst k nebi, právě doznívající ozvěnou polnice. Pan Bělounek nevěda co činit, rozevřel oči, popadl dech a upaloval během slepce směrem, který snad ani směrem nebyl.

Toho dne večer v zaměstnání procházel kolem stolu pana Bělounka kolega a tu se podivil, protože pan Bělounek u stolu nebyl. Stůl byl prázdný, pouze uprostřed skleněné desky stolu ležela černá odřená šňůrka a na jejím konci byl na dva kusy rozlomený ebenový kříž. Kolega se podivil, ale zase nijak zvlášť, vzal šňůrku a dva kousky kříže a založil je do druhého šuplíku pracovního stolu. Třeba se pro to pan Bělounek staví později, pomyslel si, a odebral se na třicetiminutovou přestávku.

☆ Nehodnoceno ☆

O autorovi

Mathia Pascal

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

   Skrytá v kouři cigaret, jsem pozorovala kolemjdoucí, kteří pospíchali sem a tam. Proplétali s...
Poté, co se za Anetou zavřely dveře, tak poradkyně se podívala na klienta a on na ni. Usmívali se. ...
Nikův pláč Další příběhy přátel z domu prokletých duší a co tentokrát prozradí stín s mi...
Osm padesát pět středoevropského času. Chystám se chopit příležitosti, jež se už nikdy nebude ...
Už ani nevím, co jsem to tenkrát provedl. Zlobil jsem. Jako každé dítě. Až když odrostete tomu n...
Nanami Ichigo: Seděla jsem doma v obýváku na gauči a pustila si televizi. Dávali pěkný film s R...
Ten den vlaky ještě odjížděly tak, jak měly. Lidé nastupovali a vystupovali sledujíce své každo...
A tak jsem na to tenkrát přišel. Co mi to dalo hlavy lámání! Skoro celou polovinu života. A to už...
Zabzučel mi telefon a z displeje na mě blikala ikonka smsky. Rozespale jsem ho odemkl. Zpráva byla od...
“Jen se na tu nádheru podívejte. Je snad možné spatřit kdekoliv na světě něco krásnějšího?...
Dnes se mi zdálo, že jsi umřel, víš? Byl to zvláštní sen, kde jsem byla zmatená a vyděšená. P...
“Tak už je tady zase. No jen se koukni.” “Je to ona. Všiml sis? V poslední době už chodí s...
aneb o komunikaci ...
Šel závějemi. Město jako kráva a nikde nikdo. Měl na sobě jenom triko a byla mu ukrutná zima. Ně...
Dítě se dalo do pláče. Dítě. Ještě nemluvně. O to pronikavější ten křik byl. Již pár okam...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Katka: „Jděte všichni do hajzlu, já nemám čas na lidi, jsem ve slepý uličce a bloudim tady s...
A tak jsem na to tenkrát přišel. Co mi to dalo hlavy lámání! Skoro celou polovinu života. A to už...
Oblékal se do černo fialové. Myslel, že spasí svět. Lhal sám sobě, před sebou samým. Svět byl ...
Každá nečestnost se nevyplácí ...
Všichni jsme se na Martina podívali. Po tvářičce mu tekla slza. „Copak Martine, co se stalo?“...
Poté, co se za Anetou zavřely dveře, tak poradkyně se podívala na klienta a on na ni. Usmívali se. ...
Rodina bez dětí? Nepředstavitelné. Rodina bez dětí pro nás nebyla rodinou. Po dětech jsme toužil...
“Jen se na tu nádheru podívejte. Je snad možné spatřit kdekoliv na světě něco krásnějšího?...
Šel závějemi. Město jako kráva a nikde nikdo. Měl na sobě jenom triko a byla mu ukrutná zima. Ně...
Venku jsou slyšet hromy a blesky ozařují oblohu. Příroda jde ruku v ruce s tím, co právě teď c...
Sedím. Sám bez sebe. Kolem mě vnímám vše rozmazaně jako v mlze. Tuším jen, že se okolo pohybuj...
aneb o komunikaci ...
V kanceláři:   Po shlédnutí daného videa, kdy mi tuhla krev v žilách a určitě nejen mě...
Osm padesát pět středoevropského času. Chystám se chopit příležitosti, jež se už nikdy nebude ...
Ač stále ještě při síle, přesto již očividný stařík se letmo zamyslel. V jeho věku mu již n...
0