Povídka

Hračka

Autor: Zavel

Náhlý proud světla ji na okamžik zbavil zraku. Bylo to již dávno, když jej naposledy vnímala a živila se jeho teplem. Tehdy pro ni představoval denní jistotu a nikdy by si od chvíle svého stvoření nepomyslela, že o něj jednoho dne přijde. Že se snad na celou věčnost propadne v nekonečně slepou tmu, aby tak prožila každičkou chvilku svého věznění v temně hluboké prázdnotě. Bez možnosti pohybu a ve společnosti dalších takových odsouzenců bez viny, kteří vzápětí zapomněli na dobu své existence ve světě lidí, o kterou byli tak náhle připraveni, strávila roky, snad desetiletí, kdoví? Přemítala, společně s ostatními, jakým že prohřeškem se tolik provinili, že je stihl tak nelidský trest. Dumali a dohadovali se, avšak na nic kloudného nebyl schopni přijít. A tak s podobnými úvahami začínali znovu a znovu, aby je slizce lepivá chapadla dohadů a domněnek zavíjela v klubka zoufalých uzlíčků hněvu, smutku a beznaděje. Jak báječný byl tehdy život tam venku! Smysluplný, radostný, prohřátý smíchem, kypřený smutkem, konejšený odpuštěním. Nikdy na ni nebylo zapomenuto, přestože postála čas od času v druhé řadě zájmu jejího malého souputníka. Z paměti nikdy nevymizí ty měkké teplé ručky, které se jí s nesmělou opatrností zmocňovaly, aby se stala ústřední postavou jeho nastávajícího dne. Tak tomu bylo roky. Minuly závratnou rychlostí. Pak, pozvolna, nenápadně, na ni smítko po smítku začal sedat prach. Propadala se postupně jednotlivými vrstvami bednou plnou nepotřebných dětských hrdinů a v lidském srdci pro ni již nebylo místa. A jednoho dne vydala se na cestu. Zdánlivě poslední. Sem, kde tma pohltila její existenci v zapomnění. Nikdo o ní nevěděl a tak přestala žít. Nemohla jinak. Stvořili ji přeci proto, aby sloužila ostatním coby jejich průvodce. A tak již nebyla. Než nastal dnešní den.

Přicházím zas na svět.

Opět si na ni vzpomněl. Ale co to? Jak je najednou starý! Ten, jehož kdysi tak drobné prstíky ji jemně nesly. Včera hladké tvářičky nyní pokrývaly husté vousy. Jak vyrostl! Dospěl! Co se bude dít? Touží s ní snad znovu být? A co ostatní? Ti zde zůstanou? Jejich trest dosud nevypršel? Ale co. Hlavně, že jsou zase spolu.

Roztrhl jsem papírový obal, otevřel krabici. Ano, musí to být právě tenhle balíček. Je jediný dostatečně velký, aby se dovnitř vešla. Jiný, z těch co ležely na zemi, to přeci nemohl být. Nepřicházely prostě v úvahu. Tam, na dně snad až přespříliš rozměrné bedny ležela. Ona. Toužebně očekávána již tolik měsíců. Podařilo se! Vydržel jsem, byl jsem trpělivý a přání se nakonec splnilo. Je moje! Navždy! A nikdy se jí nevzdám! Od nynějška pro mne neexistuje jiná nežli ona. To ona mi otevře zcela nové světy a stane se mou společnicí na cestách těmi neprobádanými kraji. Možná pozveme i někoho z mých starších souputníků, ještě se uvidí. Jsou pro mne najednou tak vzdálení, nepotřební. Jak jen jsem mohl kdysi tolik toužit právě po nich. Copak mi byli schopni nabídnout tolik, co teď ona? Nic pro nás dva nebude neuskutečnitelné. Vše je možné, vše je jen naše a to celé existuje jen pro nás! My proti nim. Můžeme cokoliv, být neviditelní, v nitru Země, vyrůst v obry, nebo se stát trpaslíky, jedny i druhé v boji porážet a v bitvách raněné uzdravovat  padlé a z mrtvých nechat povstat.

☆ Nehodnoceno ☆

O autorovi

Zavel

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Inline Feedbacks
View all comments
Četba díla zabere cca 15 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:

Noční režim
Četba díla zabere cca 15 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Sedím v potemnělém školním kabinetě s respirátorem staženým pod bradou, tak šíleně zamatlané...
Na jednom pracovním stole, žily kancelářské pomůcky a jiné věci, se kterými jejich majitel, spis...
Zjistil jsem to až na cestě k autobusu. Navyklým způsobem jsem chtěl stále sklouzávající brýle ...
V učebně s pár studentů je Reid a Hotch (z pohledu Reida):   Já dostal za úkol společně ...
  “Co to máš na tváři? Tady vlevo? Vždyť to vypadá jako hadí kůže. Ale je to slizké....
Jemný vánek rozechvíval cípy jejích blankytných vílích křidélek. Dudlinka měla naspěch, letě...
Co si dnes obléknu? Ptám se sám sebe každé ráno. Ale kdepak, tohle určitě ne. To už není to pra...
Z pohledu Gideona:   Já a Elle jsme pronásledovali z povzdálí bachaře Timothyho Vogela. To ...
A tak jsem na to tenkrát přišel. Co mi to dalo hlavy lámání! Skoro celou polovinu života. A to už...
Ten pocit, vidieť ho ruka v ruke s ňou. Ten pocit stáť tam a tváriť sa, že mi je to jedno. ...
Náhle se vše roztřáslo. Dosud zahálčivě konejšivý poklid byl přerván zvolna se zesilujícími ...
V době pandemie jsem přišel, tak jako většina umělců o práci. Byl jsem zaměstnán, jako herec v ...
Za okny kavárny se na špinavý chodník snášela lehká popelavá sprška. Ticho. Venku se v chladné ...
Pan Bělounek seděl za stolem a byl nešťastný. Oči schované za velkými brýlemi upíral směrem ke...
Zabzučel mi telefon a z displeje na mě blikala ikonka smsky. Rozespale jsem ho odemkl. Zpráva byla od...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Načo sú človeku školy, tituly pred a za menom? Aj tak nebude dosť dobrý pre spoločnosť, pre svet....
5.5. 1829 Nevěděla jsem, že to bude tak náročný. Dřív to takhle nebylo. Dřív bylo všechno j...
Co si dnes obléknu? Ptám se sám sebe každé ráno. Ale kdepak, tohle určitě ne. To už není to pra...
Jmenuji se Marco Ricci a jsem obyčejný obchodník z Janova. Už je tomu pět měsíců, co jsem se na...
Dům na hraně pekla Lásko, odpusť, musel jsem naléhavě odjet. Vydal jsem se hledat jednoho starého ...
Já, mé druhé já a zase já. Cinkot sklenic, tříštícího se skla a rámusu v podobě hlaholu op...
Sedím. Sám bez sebe. Kolem mě vnímám vše rozmazaně jako v mlze. Tuším jen, že se okolo pohybuj...
Několik hodin v životě muže, který ztratil zdraví, naději a svou rodinu. Naději a zdraví mu slí...
Tornáďan   Každý Nový rok si říkám, že i bez osobních předsevzetí prožiju svůj živo...
Zkřehlou zimní krajinou kráčel muž. Cestou mezi poli, ranním mrazem ztuhlou na kámen, prokládanou...
Bratři „Si idem hominis corpus reparatur ad vitam, pari ratione oportet quod quicquid in corpore h...
K našemu stolu si přisedne jakýsi vrásčitý ukrajinec s nesmírnou chutí si povídat. Házíme p...
Oblékal se do černo fialové. Myslel, že spasí svět. Lhal sám sobě, před sebou samým. Svět byl ...
U Jane doma (z pohledu Jane):   Seděla jsem na gauči, v ruce jsem držela hrnek s kávou a zí...
Psal se rok 2009, slunce již pomalu přestávalo hřát a žluté, oranžové a červené listí se z po...
0