Konečně! Dočkal jsem se. Osvěžení po dlouhém dni. Už mi ho bylo třeba. Hřejivá voda stéká kůží, smývá únavu a vše zlé, co den přinesl a navrací sílu a nadšení do dalšího bytí. Člověk se jí nemůže nabažit. Ať to trvá věčně, říkám si s každou kapkou, která opustí povrch mého znaveného těla. V té výjimečné chvíli by mi nevadilo se do sprchy nastěhovat. Nekonečný proud mě svou mocí odřízne od světa a já se tomu okamžiku s radostí plně poddám. Kolem mě jen voda, pára a šum drobných pramínků, které se slévají jako žilky v mohutný tok. Je klid. Rodina už spí. Manželka a děti usnuly, ještě než jsem se vrátil domů. Nebudil jsem je. Proč taky? Jen ať odpočívají. Sprcha syčí stále silněji. Není slyšet nic než ona. Málem bych uvěřil, že jsem doma sám. Proudy vody hučí a já se snažím skrz ně zaslechnout zvuky okolního světa, který snad ještě tam venku za dveřmi koupelny existuje. Soustředím se. Napínám sluch. A pak to náhle zaslechnu!
Co to jen bylo? Rána? Nezřetelné skřípání? V mžiku vypínám sprchu a zaposlouchám se znovu. Poslední kapky dopadají na vydlážděnou podlahu a pak už jen ticho. Trvá mu asi minutu, než mě uklidní, a já se zas bezstarostně halím do životodárného závoje tryskajícího shůry. Co jen to ale mohlo být? Ten zvuk byl tak přesvědčivý. Nemohu jej vyhnat z hlavy. Nemohu na něj přestat myslet. A pak se ozve znovu! Mnohem hlasitěji. Sahám po ručníku, rychle se osuším. A už vybíhám z koupelny na chodbu. Vodu nechávám bezmyšlenkovitě téct dál. Znovu špicuji uši, ale kromě puštěné sprchy nic jiného nezaslechnu. Vracím se tedy a odevzdávám blahodárné síle spoutaného vodního živlu.
Náhle však jako by voda o své kouzlo přišla. Přestávám ji vnímat. Už neuklidňuje, neposiluje ani nekonejší. Temné myšlenky se mi tak rozletí hlavou jako utržené ze řetězu. Svírají mi žaludek a hrdlo. Ten zvuk zazněl od vchodových dveří. Možná směrem od okna. Od okna ložnice. Kde spí moje manželka a děti. Je tu zas! Zrovna teď, když jsem ve sprše a nic nezmůžu. Vždyť je to moje povinnost a zodpovědnost! Musím jednat! Co bych to byl za otce a manžela, kdybych svou rodinu neochránil? Jsem tak daleko od nich. Jak si jen dovoluji ztrácet tu čas sám se sebou? Teď vyrazili dveře! Nebo okenní tabuli! Jsou v domě! Jdou najisto! Blíží se! K mé bezbranné rodině! Chtějí jim ublížit! Slyším je teď zřetelně i přes hukot běžící sprchy. Proč jen k tomu došlo ve chvíli, kdy jsem byl takřka odříznut od světa a zbaven možnosti rychle zasáhnout? Musím jednat! Snad je ještě zachráním!
Vyrazím z koupelny ven a několika kroky se ocitám před ložnicí. Ticho. Jen sprcha ještě v dálce šumí. Opatrně otevírám dveře. Zaposlouchám se do tmy. Manželka i děti v poklidu oddychují. Odcházím. Už jen na chvilku je opustím. Dveře už ale nechávám otevřené. Zavírám sprchu, už se její moci neoddám. Obléknu pyžamo, ještě zkontroluji vchodové dveře, jsou v naprostém pořádku. Políbím na dobrou noc své drahé a už zavrtán usínám vedle své manželky. Kolem dokola tma, ticho a bezpečí.
—
Hlasité předčítání
