“Jen se na tu nádheru podívejte. Je snad možné spatřit kdekoliv na světě něco krásnějšího?” pronesl s pohnutím k zahraničním přátelům, kteří právě dorazili do Prahy, a obrátil zvlhlý pohled směrem k reliéfu hlavního města, jenž se z Hradčan rýsoval proti nebeskému horizontu. Chvíli hleděl tím směrem, pak zas na přátele a snažil se zahlédnout alespoň nepatrnou stopu úžasu, dojetí, oslnění, no prostě jakéhokoliv projevu uznání té jedinečné krásy.
Přátelé se zvědavě rozhlíželi, uznávali, že takový pohled se jen tak nevidí, ale svého průvodce příliš neuspokojili, když lámanou angličtinou s úsměvem ve tváři odpověděli na jeho prvotní otázku: “Máš pravdu. Je to výjimečné město. Ale takových výjimečných míst je plný svět. Stačí se jen pořádně rozhlédnout.”
Nechtěli jej urazil, kdepak. Proč by ale příteli mazali med kolem úst? Na to byl příliš dobrý přítel. Snad jen chtěli kamarádsky mírnit jeho mystické nadšení. Průvodce se neznatelně ušklíbl, ale jinak na sobě zklamání nedal znát. V tu chvíli mu naděje zablýskla v očích. Však já vám ukážu!
Prohlídka Prahy pokračovala. Průvodce nezaváhal, kam je třeba je v takové situaci vzít. Zdál se připraven na každou eventualitu. Postáli proto u sochy prezidenta Masaryka, poté se poklonili památce hrdinných parašutistů před kostelem sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, aby nakonec vzpomněli na slávu českého sportu v hokejové Síni slávy. Na každém tom místě pokoušel se průvodce zachytil aspoň drobný náznak pohnutí svých hostí, když jim s nalomeným hlasem pateticky líčil, jaké že události se k oněm místům vážou.
“Nechci se opakovat,” pravil dojímaje sám sebe, “ale s tak jedinečnými příběhy se jinde ve světě nesetkáte. Kolik hrdinství, úsilí, vzestupů, pádů, obětí a pevné vůle bylo třeba k dílu a skutkům všech těch velkých mužů! Jsme malá zemička, ale řeknu vám, druhá podobná na světě není!” a dramaticky sklonil hlavu a se zavřenýma očima v pohnutém usebrání meditoval, zatímco se opájel velikostí národa, z jehož lůna mohl čirou náhodou, bez vlastního přičinění vzejít. Současně ale stihl po očku sledovat své zahraniční přátele. Tak co vy, škarohlídi? Už vás mám na lopatě? říkal si nadutě pro sebe.
“Jsou to veliké příběhy a všichni ti muži zasluhují úctu a vzpomínku. Ale podobné příběhy jistě najdeš i v jiných národních historiích. Ty české to však neumenšuje. Kdepak! Spíš společně odrážejí to nejskvělejší ze samé podstaty lidství,” koktali přátelé jeden přes druhého ve snaze vyjádřit svůj názor, ale zároveň neurazit hosta zářícího vlasteneckým nadšením. Ten neřekl nic. Tvářil se poněkud kysele, ale jinak na sobě nedal prohlubující se zklamání znát. Neházel ale flintu do žita. Jen počkejte zítra!
Druhý den připravil nadšený průvodce výlet. Netrvalo dlouho a hosté ze zahraničí mohli ze zelenajícího se kopce shlížet na malebnou jihočeskou krajinu plnou lesů, luk a typických vesniček. Počasí jim bylo nakloněno, a tak dojem ojedinělého výjevu nemohlo nic zkalit. Zdálo se, že průvodce má všechny trumfy v ruce:
“Tak jen se rozhlédněte! Vidíte tu nádheru? Támhle hrad, jinde zas potok a slyšíte? To v nějaké vsi pes věrně hlídající poctivě zbudovaný domek svého pána štěká! Vnímáte ten nadpozemský klid? Cítíte ten prapůvodní mír, rozprostírající se tou požehnanou krajinou? To jako kdyby sám Bůh si tenhle koutek světa vyvolil za své sídlo! Ano, to je místo, kde by pravý člověk chtěl jednou na věčnosti spočinout!” a slza skanula mu po červenající se tváři. Tak se dojal! Ta slza byla však pravá, nic předstíraného! Tak miloval svou zem! Tolik, že by málem i na své přátele zapomněl. Že i oni jsou někde doma? Něco takového ho nenapadlo vůbec.
Hlasité předčítání