“Omlouvám se,“ řekl jsem sebevědomě a mým tělem projela vlna horka a uspokojení. Dělám to rád. Rád se omlouvám. Co je přece na světě víc, než s pokorou obětovat kus vlastního ega a potlačit svou primitivní zvířeckost pro vyšší dobro, kterým přece klid a mír na světě a dobré vztahy mezi lidmi jsou? Co stojí větší úsilí, že překonat vlastní vrozenou přirozenost? A vůbec, ani jeden z nás neví, kdo do koho vlastně vrazil. Mohl jsem to být já. Jistý si tím nejsem. Možná ano, možná ne, ale co na tom sejde. A ten druhý bude určitě k takové malichernosti jako je srážka dvou chodců přistupovat se stejně velkomyslným nadhledem jako já.
“Kam čumíš?” odvětil chodec, změřil si mě od hlavy k patě, a nakonec mi do očí zabodl ostrý pohled dravého plaza.
“Zřejmě jsem se zamyslel, ještě jednou se omlouvám,” odvětil jsem smírně a očekával jsem reakci alespoň částečně podobnou, zatímco jsem mu uhýbal z cesty.
“Tak to příště nedělej, troubo!” a s výrazem plným pohrdání a triumfální nadřazenosti mě minul a šel si s uplivnutím po svých.
No nic. Udělal jsem, co jsem jen mohl. Jistě se mu má smířlivá lidská slova rozlinou v duši, zapřemítá nad nimi a zastydí se nad svou unáhleností. A jeho příští chování v obdobné situaci se už bude o něco víc podobat tomu mému, bytostně člověčímu, holubičímu, kultivujícímu mezilidské vztahy a šířícímu pochopení a mír na Zemi.
Byl jsem spokojen. Cosi ve mně sice s nesouhlasným zachmuřením hlodalo, ale to jsem přisuzoval mé krajně sebekritické povaze. Ba ne, dobře to dělám. Tak to má být. Jinak bychom se tu přece navzájem požrali. Ano, byl jsem spokojen.
—
“Omlouvám se, ale tady jsem stál já, jen jsem si odběhl ještě pro mouku,” řekl jsem pokorně, jakmile jsem se vrátil do fronty před kasou, a tělem mi projela vlna horka, mírného sebeuspokojení a kypícího, avšak stále úspěšně potlačovaného vzteku, toho pračlověčího atributu našeho prastarého animálního dědictví.
“Tak se nemáš vracet. Do fronty si stoupni, až budeš mít všechno v koši, mladej! Kam bychom takhle došli! Nikde už by nebyl pořádek!” pronesla dáma ve středních letech zvučným hlasem, se kterým by se na prknech Státní opery jistě neztratila.
“Ale vždyť to tak je, tady pán za vámi mě viděl. Nemusí být hned tak zle,” pokoušel jsem se ze všech sil o smírné jednání, zatímco pán stojící ve frontě za dámou souhlasně přikyvoval, ”tak vidíte, paní. Teď snad byste mohla ustoupit ze své pozice, když vidíte mou pravdu.” Pochopení a sebereflexi jsem však od té dámy očekával nadarmo. Jak je to jen možné? Jak může takhle žít? Jak se opovažuje neustoupit, nebýt pokorná, trvat si na svém, byť sebenicotnějším a sebepitomějším stanovisku? K mému překvapení její chování živilo kdesi vzadu v podvěsku mé duše bublající vztek. Vztek z její reakce na má mírná slova. kde jen tam vzal? Copak jsem jej neporazil? A je možné jej vůbec porazit?
“Tak ať vás pán pustí před sebe, když se vás tolik zastává. Já neuhnu ani o krok! A basta!” a dupla si tak mocně, až čokoládová tyčinka sletěla ze stojanu. To dupnutí jsem jí věřil. Bylo upřímné, stejně jako její malicherná slova. Pán za dámou předstíral, že tu není, marně jsem od něj očekával, že bude konat podle instrukcí oné rozhněvané dámy. Chvíli jsem na něj prosebně hleděl, ale nic. Ani on nehodlal, zřejmě po vzoru té bojovné zákaznice, ustoupit.
“No dobrá,” cedil jsem uznání své viny, “příště už takovou chybu neudělám.” Jak jen je zlý skutek jednoduchý, jak prostý, primitivní a přímočarý. A jak se za něj málo stydíme, mudroval jsem, zatímco jsme se s plným košíkem sunul na konec fronty. Ale co. Byl jsem to já, kdo prokázal velkorysost, když jsem uznal svou vinu a všem ustoupil. Všichni by se podle mě měli řídit. Jak by potom bylo krásně na Zemi.
Už jsem nebyl tolik spokojen. Ale stále jsem měl ještě daleko k nespokojenosti. Ano, prokázal jsme mravní nadřazenost, když jsem potlačil sám sebe, v tak nicotné patálii. Co je přece na světě víc? Kam bychom to jinak dovedli, kdyby čas od času někdo neustoupil? Ano, říkal jsem si. Někdo. A čas od času. Sem tam někdo a někdy. V té pravé chvíli. Jak k tomu ale přijde ten, kdo tak koná jako jediný a neustále? Jak se tak dá žít? A dá se tak žít? Stojí to za lidský život, být takovým mučedníkem? A znovu jsem pocítil, jak ve mně cosi odporného, avšak člověku přirozeného kypí. Zastyděl jsem se. Vždyť mi mé chování dělá dobře. Zvedl se mi žaludek. Takhle to dál nejde.
—
“Proč bych se měl omlouvat?” vykřikl jsem s vytřeštěným pohledem směrem k řidiči a mým tělem projela vlna horka a sebeuspokojení, “co je mi po tom, že jste chtěl na tomhle místě zaparkovat? Já tu byl první. První jsem si místo vyhlédl a vás jsem vůbec neviděl a basta!” ukončil jsem rázně a měl se k odchodu z parkoviště před místní nemocnicí.
“Ale vy jste mi tam vjel v poslední vteřině. Vždyť jste musel vidět vyhozený blinkr. Vezu nemocnou babičku a teď se bude muset vláčet kdoví odkud, jestli vůbec parkovací místo najdu,” vysvětlovat řidič jako by se omlouval. Ale za co přece? Měl být rychlejší. To ho naučí. A babku také! Já mu to osladím. Jen bojuj o svůj názor, o své místo na parkovišti, hochu. Omluvami jen uznáváš svou chybu a já bych ti měl ustupovat? Na mě si nepřijdeš. Už toho bylo dost!
“Jen nesváděj svoji neschopnost na nemocnou osobu. Že se nestydíš, troubo! Mě nedojmeš. A koukej si jet po svém, nebo zavolám ostrahu. Ta už tě naučí, že nemáš z lenosti a pohodlnosti obtěžovat druhé, zatímco necháš starou paní trpět. Kliď se odsud!” a abych dodal svým slovům na důrazu, pohrozil jsem mu zatnutou pěstí.
“Nehádej se s ním, nemá to cenu, najdeme jiné místo,” ozval se z nitra vozu klidný ženský hlas.
“No dobrá, pane, tak se nezlobte. Snad jsem vás jen přehlédl, jak jsem se soustředil na parkování a mířil jste na stání skutečně jako první. Najdeme si jiné místo. Omlouvám se vám,” vypustil zoufalý řidič z úst pokorně, navíc s jakousi lehkou úklonou hlavy, a pomalu odjížděl, zatímco se bezradně rozhlížel kolem sebe.
Byl jsem zas spokojen. Skutečně spokojen. Ne falešně jako dřív. Co jsem si to tehdy jen namlouval? Cítil jsem se jako vítěz a ten pocit byl opojný. Konečně jsem opravdu zvítězil. Poprvé. Poprvé opravdu. Kdesi na okraji mé duše sice cosi šeptem zpochybňovalo mravní kvalitu mého chování, ale copak je možné stále poslouchat jen tenhle otravný život komplikující hlásek? Je třeba mu vymezit patřičné místo. Ano, přesně tam. Tam při zdi ti bude nejlíp, ty svatoušku. Kdo má s tebou vydržet? Kdo má s tebou přežít? Jen ať se konečně zas omlouvá někdo jiný. Já už jsem se naomlouval dost. A kam jen mě to přivedlo. Cítil jsem se prve silnější, skutečnější nebo ryzejší? Ani náhodou! Snad chvilku. Na čas. Ale jak jen jsem si měl vážit sám sebe, když po mně všichni šlapali, já jim to dovolil, a ještě za to poděkoval? Je k přežití být svatý? Copak jsem nějaký spasitel. Takový život se nedá žít. Vždyť známe, jak tací končili. Umučením? Ba ne. To je jen taková mýtotvorná teologická licence. Nikdo je zaživa nevařil, či stahoval z kůže. To oni sami sobě ty věci prováděli. Jistě ne fyzicky. Ale svou duši umenšováním a potlačováním vlastní důstojnosti až k smrti utrýznili. Tak to je.
Nyní konečně mohu žít. Teď jsem konečně člověkem v plném a pravém smyslu toho slova. Lidský tvor se vším všudy. Sebevědomý před druhými i sám před sebou. A jen sebevědomí lidé mohou tvořit sebevědomé lidstvo. Žádné třasořitky lepší svět nevybudují. To už jsem si vyzkoušel. Nevedlo to nikam. Konečně jsem pochopil, jak mám se sebou a s druhými žít.
Ano, konečně jsem byl spokojen.
A mým tělem projela vlna horka a uspokojení.
Nápad – ★★★★★
Téma toxické dobroty a falešného mučednictví, které postupně přerůstá v čisté sobectví, je výborně zvolené a psychologicky velmi nosné. Líbí se mi, jak povídka zkoumá temnější stránky lidské povahy skrze naprosto běžné, každodenní situace. Zápletka má jasný vývoj a pointa, kdy hrdina nachází uspokojení v bezohlednosti, je mrazivě úderná.
Atmosféra – ★★★★☆
Velmi zručně se ti daří budovat vnitřní napětí a přenášet na čtenáře hrdinovu rostoucí frustraci. Kontrast mezi jeho navenek smířlivými slovy a vnitřním bublajícím vztekem vytváří skvělou, lehce absurdní a tísnivou náladu. Závěrečná scéna na parkovišti pak výborně graduje do pocitu zvráceného triumfu, který ve čtenáři rezonuje ještě dlouho po dočtení.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má skvělé tempo a tvá slovní zásoba je na vysoké úrovni, což hrdinovu vnitřnímu monologu dodává na uvěřitelnosti. Dialogy jsou místy trochu strojené, ale k celkovému lehce divadelnímu vyznění textu to vlastně sedí. Dej si jen pozor na občasné překlepy a shodu podmětu s přísudkem (např. „jsme se sunul“, „prokázal jsme“), ale jinak jde o stylisticky velmi vyzrálé dílo.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi zdařilou a myšlenkově bohatou povídku, která nutí k zamyšlení nad hranicemi lidské laskavosti a sobectví. Zvládl jsi na malé ploše skvěle vykreslit psychologický přerod hlavní postavy, což je znakem velkého literárního talentu. Jen tak dál, máš výborný cit pro budování charakteru i pointu, takže se určitě nenech odradit drobnými formálními chybkami a piš dál!